Při první návštěvě tohoto pomyslného hlavního města Azurového pobřeží nejeden všímavý návštěvník zaregistruje všudypřítomné davy lidí, neutichající hluk velkoměsta i propastně velké sociální rozdíly mezi lidmi. Na jedné straně honosné rezidence zbohatlíků se vším komfortem, který dnešní svět nabízí, na straně druhé v tmavých uličkách stojící ponuré domy s oprýskanou omítkou a skupinkami žebráků.

Už tolik citelný kontrast je ještě umocněný skutečností, že obě dvě podoby Nice se nachází v bezprostřední blízkosti, takže tyto rozdíly člověka přímo bijí do očí a je trošku těžké nenechat se tímto pohledem negativně ovlivnit. Vnímání atmosféry Nice je dle mého názoru záležitostí individuální a návštěvník si jej buď zamiluje, nebo k němu zůstane lhostejný.

Já jsem zdejší rozličné architektonické slohy, historickou zástavbu, muzea, tradice, kuchařské speciality, trhy a v neposlední řadě kvetoucí parky a zahrady objevovala krůček po krůčku po celých deset měsíců a postupně mně místo naprosto učarovalo.

Jeho břehy omývají slané vody Andělské zátoky táhnoucí se po celé délce proslulého boulevardu Promenade des Anglais neboli Anglické promenády, podél níž se táhnou dřevěné i kamenné lavičky, na kterých vysedává pestrá směsice lidí za různým účelem. Kvůli relaxaci při sledování mořských vln, četbě knihy, rozhovoru s přítelem nebo chvíli oddechu po zaběhnutém kilometru či s kolečkovými bruslemi na nohou.

Z věže Bellada, stojící v parku na kopci, který se zdvíhá na konci zálivu a ukrývá překrásný vodopád, se naskýtá dech beroucí výhled na celou zátoku, červené střechy staré Nice, ale také na lodě plující z ostrovu Korsika do přístavu rozprostírajícího se hned vedle parku. Město se pyšní množstvím překrásných kostelů, jejichž perlou je bezpochyby tři století stará katedrála Sainte-Réparate v samotném srdci staré Nice.

Zde je stále co objevovat, vychutnávat neopakovatelnou atmosféru uprostřed uliček mezi hradbami nekonečně vysokých domů různých barev s velkými dřevěnými okenicemi a vdechovat nezaměnitelné vůně linoucí se z každého krámku, ať už je to obchůdek s parfémy, kávou, kořením či něčím k snědku.
Gurmáni si zde zcela jistě přijdou na své. Vždyť zdejší kuchyně je považována za nejchutnější na celém pobřeží. Mezi vyhlášené speciality patří la salade niçoise, do kterého se dávají zelené lístky salátu, rajčata, celer, paprika, cibule, artyčoky, vajíčka a černé olivy z Nice, nebo la pissaladière čili slaný koláč s cibulí, ančovičkami a černými olivami a v neposlední řadě nejstarší pokrm z Nice, la socca z hrachové mouky a olivového oleje. Tisícileté olivové háje se rozprostírají například na svazích kopce Cimiez, kde se v jejich stínu v nedělním odpoledni hrají děti a dospělí zde zase vyhledávají klid ve františkánském klášteře a jeho překrásných zahradách či v opodál stojících muzeích Matissově a archeologickém.

Muzeí je v Nice snad 15, a tak můj záměr nevynechat ani jediné nakonec došel naplnění pouze z poloviny. Nejvyhledávanějším je Národní muzeum Biblických poselství Marca Chagalla, rodáka z běloruského Vitebsku s židovským původem. Budovu postavili na míru 17 Chagallovým dílům na motivy výjevů ze Starého zákona.

Není v silách smrtelníka navštívit všechny zajímavosti, které Nice nabízí, nicméně pro usnadnění je možno využít služeb vyhlídkového autobusu, který při okružní jízdě nejzajímavějšími místy města odhalí mnohá tajemství.

Jaké by to bylo povídání o Nice, kdybych nezmínila největší událost roku, světově proslulý velkolepý karneval pořádaný každoročně v měsíci únoru, kdy se do města sjedou cizinci z celého světa a zavládne zde atmosféra davového šílenství a opojné radosti. S karnevalem přichází na Azurové pobřeží jaro a nezbývá než konstatovat, jak by řekli Angličané, že Nice je zkrátka nice.

Pozn.: Nice – čti nýs; nice – čti nais (hezký).

Již dříve uveřejněné texty cestopisného seriálu naleznete vpravo nahoře v oddíle Související články

Pavla Krystýnová