Letos jsem se konečně dočkal. Při poslední návštěvě mně k tomu nahrál plakát, na kterém stálo, že na chatu hledají obsluhu. Domluva s provozní Martinou byla rychlá, společně jsme našli datum, podmínkou bylo přijatelné počasí a také potravinářský průkaz. Tak s tím jsem trošku počítal, vyřídilo se to návštěvou obvodního doktora. Stál mě tři stovky.

Den D byl stanoven na první červnovou sobotu. Týden dopředu jsem pečlivě sledoval počasí, zdálo se, že bude docela přijatelné a moji misi neohrozí.

Nějaké rady pro začátečníka v obsluhování?

„Vem si hlavně pohodlné boty a tričko, žádnou košili. Jsme chata, ne hotel. Připrav se, že za směnu nachodíš přes deset kilometrů,“ psala provozní Martina.

Barman, biochemička a kolegyně z Ukrajiny

Služba začala v deset hodin. Jak je známo, tak z české strany se na chatu autem nedostanete. Jel jsem na kole, ale jenom od Kamenné búdy, tam jsem se nechal dovést autem.

Na chatu jsem přijel deset minut před začátkem otvírací doby. V dusném a vlhkém počasí jsem byl mokrý jak myš. Na chatě jsem opláchl, navoněl a přesně v deset jsem se hlásil u provozní.

Ta mně ještě původně chtěla obléct reklamní triko jedné české limonády, ale to by mně možná sedělo tak před deseti lety, velikost L jsem jen stěží navlékl. Měl jsem připravené svoje triko, koupil jsem si ho speciálně pro tuto příležitost – bylo s horským motivem.

Moje práce na chatě? Nosit objednané jídlo zákazníkům a sbírat prázdné sklenice a talíře.

Na Holubyho chatě to funguje tak, že zákazník si pití objedná a odnese od výčepního pultu sám, jídlo mu přinese obsluha chaty na číslo stolu, které nahlásí u baru.

Provozní Martina mě seznámila s obsluhou. U baru byl Miloš, který na chatě pracuje také jako údržbář. Simona, čerstvě vystudovaná biochemička, která je na chatě už třetí rok. Dál Andrea, to je další dlouhodobá brigádnice. Říkají ji Aďa.

Kuchař byl nemocný, vařila provozní Martina, pro kterou to rozhodně nebyla první služba v kuchyni – je výborná kuchařka.

V kuchyni byla ještě Ukrajinka Oksana a její dcera Julka, ta se mnou obsluhovala. Obě ženy byly uprchlice z Mariupolu a na chatě také přespávaly. To byla sestava pro první červnovou sobotu. Celkem tedy s mojí maličkostí sedm lidí.

Stálý host a obsluha vleků 

Ráno byla mlha, počasí téměř letní kolem dvaceti stupňů, dusno jako v prádelně. Žádný velký nával se ze začátku otvírací doby nekonal. První zákazník byl starší pán, bylo jasné, že je na chatě stálým hostem. Laškoval s Barmankou Simonou, dal si dvě polévky a pivo. Mluvil hodně nahlas, tvrdým lubinským nářečím a byla ho plná restaurace.

„Tady ty vleky jsem obsluhoval. Ten napravo patřil lyžařskému klubu z Hodonína, ten velký patřil lyžařům ze Staré Turé,“ ukazoval přes okno a zároveň si dával svoji porci kapustnice, česky zelňačky. Později jsem se dozvěděl, že je to sedmdesátiletý Emil Pudelka, stálý host Holubyho chaty.

První můj zákazník byl asi třicetiletý pár, přijeli na kolech od Slavkova, dali si polévku a kafe. Dozvěděl jsem se, že žijí ve Zlíně, ale ve Slavkově mají rodinu. Mimochodem žádnou velkou nervozitu jsem necítil. Přinesl jsem polévku, ráno jsem si bral raději jenom jednu, popřál dobrou chuť a valil zpět do kuchyně.

Ke kapustnici dva chleby, k hrachové jeden a k pečené klobáse tři a ještě do ošatky. Takový rozpis visel u domácího chleba, který se peče přímo na chatě.

Kolem jedenácté hodiny přišla do chaty velká skupina asi deseti žen. Odhadem od osmnácti do čtyřiceti let. Měly batohy, hůlky a přišly celé upocené. „Jdeme přechod Bílých Karpat, zvolili jsme trasu ze Strání,“ hlásila jedna z nich.

Cesta ze Strání je vůbec nejstrmější trasa na Javořinu, člověk se potí i zimě, ne tak dusném letním horku. Holky doplnily tekutiny a třikrát se nesla i bošácká slivovice.

Důchodce na kole

Po dvanácté se vyjasnilo a objevilo se také sluníčko. Hosté začali pomalu plnit terasu, kolem jedné hodiny byla terasa už slušně zaplněná.

„Terasa, stůl číslo 21, dvakrát kapustica, jednou hrachová,“ hlásila mně v kuchyni Andrea. Odpoledne už jsem si troufnul vzít dvě polévky. Postupně se na terase zaplnily všechny stoly.

Mezi nimi také tři cyklisté z Jihlavy, kteří se zajímali o nedalekou rozhlednu Jelenec.

„Jedeme na kolech přes hřeben Bílých Karpat, četl jsem pár článků na toto téma, strašně mě to zaujalo, chtěli jsme si to vyzkoušet. Včera jsme začali v Brumově, čekají nás ještě Vápenky a přes Velkou nad Veličkou končíme ve Vlčnově,“ prozradil hlavní organizátor Tomáš Jakoubek, trasu jel s bratrem Josefem a bratrancem Vojtěchem.

Další zajímavé hosty jsem zaregistroval o několik minut později. Dva aktivní důchodci přijeli na kolech až od Zlínska.

„Jedu ze Lhoty u Malenovic. Na Javořinu je to 51 kilometrů, ale jezdím i na Lysou horu, to je 124 kilometrů. Dřív jsem jezdil na kole i na Praděd, tam a zpět je to 300 kilometrů, ale to už nejezdím,“ povídal pětašedesátiletý důchodce, který se představil jako Jarda.

Teraz začínajú chodit kávičkári

Kolem čtvrté přijela party pěti koňáků. Obsadili altánek a udělali dobře. Z české strany se dovalila asi půlhodinová přeháňka. Společně s Julkou jsme museli rychle uklidit stoly, hosté se stěhovali dovnitř chaty.

Za půl hodiny pršet přestalo, poutírali jsme stoly, aby šli hosté do suchého. To už bylo kolem páté hodiny.

„Práve teraz začínajú chodit kávičkári,“ upozornila mě libozvučnou slovenštinou výčepní Simona.

To už se blížila šestá hodina a moje šichta se chýlila k závěru. Ještě jsem dostal vynikající ukrajinský boršč, který vařila Oksana a obsloužil poslední hosty. Byl to muž kolem padesátky, kterého doprovázely dvě ženy. Tady zazněla první kritika. Nejprve si žena u pultu postěžovala, že není v nabídce víc zákusků a na terase ještě zkritizovala pivo. Prý má divnou pachuť. Sám jsem měl dvě malé piva, ale divnou pachuť jsem necítil. No – každý má jinou chuť.

Většina zákazníků z české strany

To byla jediná kritika, jinak lidi jídlo chválili, za celou službu si nikdo nestěžoval. Nejvíc šla na odbyt polévka kapustica, pivo a halušky. Hodně lidí se také zajímalo o blízkou rozhlednu Jelenec, kterou vidíte krásně od chaty.

Závěr a hodnocení byl u kávy s provozní Martinou.

„Jsem s tebou velmi spokojená. Můžeš chodit častěji,“ usmála se a pokračovala.

„Škoda, že nebylo víc lidí, ráno bylo zataženo, to mělo vliv na návštěvnost. Byla to taková slabší sobota. Když je plno, tak tu máme i přes sto padesát hostů. Někdy i dvě stovky, to už musí sedět venku na trávě. Většinu zákazníků máme z české strany, viděla bych to tak 80:20 ve prospěch Čechů a Moraváků,“ říká provozní Holubyho chaty na Velké Javořině.

Ještě na úplný závěr, moje odměna byla 6 eur čistého na hodinu plus tringelty. Vzdal jsem se jí ve prospěch Ukrajinek na chatě.

Největší nešvar? Vlastní zásoby

Letos to budou čtyři roky, co je Martina Ostrovská z Lubiny šéfovou na Holubyho chatě. Drobná, ale energetická žena poukazuje na nešvar, který není jenom na Javořině.

„Je to na většině horských chat. Lidi si nosí vlastní jídlo, pití a konzumují nám to tady. Když je upozorníš, tak se ještě chovají arogantně. Neuvědomují si, že tato chata žije z toho, co si tady objednáte, sníte a vypijete. Nám nikdo nic jiného nedá. My z toho platíme lidi, elektriku, vyvážení žumpy, vyvážíme i odpadky, je tu obrovský problém s vodou. My z našich tržeb platíme prakticky všechno. Lidi musí chápat, že ta chata musí z něčeho žit,“ říká provozní Holubyho chaty.

Holubyho chata na Velké Javořině
Kategorie ubytování: Turistická ubytovna.
Holubyho chata na Velké JavořiněHolubyho chata na Velké JavořiněZdroj: Deník/Stanislav DufkaOtvírací doba: pondělí až čtvrtek – 10 - 17 hodin. Pátek až sobota - 10 – 18 hodin.
Neděle 10- 17 hodin. Zavírací den: středa.
Ubytování: 17 eur bez snídaně.
Platby: Eura, platební karta.