Ivo Frolec: Moji trabanti? Podle manželky je to úchylka

Redakce 2. 8. 2012

Uherské Hradiště – Jsou prázdniny, a většina muzeí má víceméně oddechový čas. Ne tak Slovácké, kde začal jeden z největších projektů posledních let – přestavba expozice Slovácko. Milovník dýmek a trabantů, ředitel Slováckého muzea Ivo Frolec, tak má i v létě napilno. A nejen on.

Slyšela jsem, že je u vás v muzeu i přes prázdniny nezvykle rušno. Co se u vás děje?

Čeká nás rekonstrukce expozice Slovácko, respektive výstavba nové stálé expozice Slovácko. Stará expozice byla vynikající, ale byla u nás v muzeu rovných čtyřicet let. Byla nadčasová i graficky pěkná, dokonce i na dobu vzniku byla vybavena mediální technikou. Ale přeci jen za těch čtyřicet let fyzicky dožila a nesplňuje potřeby současných návštěvníků. Takže díky pochopení našeho zřizovatele se podařilo dát dohromady částku dvacet milionů korun na novou expozici, která bude mít evropské parametry a snese srovnání s evropskými zeměmi. V současné době probíhá deinstalace staré expozice, následovat bude rekonstrukce části objektu, což bude stát asi šest milionů na novou elektroinstalaci, topení a další stavařinu. To už začne v letošním roce, na začátku příštího roku proběhne stavební část a pak už můžeme instalovat expozici novou.

A na co se tedy můžeme těšit? V čem bude nová, jiná, lepší?

Ta stará expozice byla skutečně vynikající a byla hodnocena návštěvníky, ať už laickými, nebo odbornými, velmi vysoko. Takže my ji vlastně demontujeme docela neradi, a protože se osvědčila, tak bychom nechtěli totálně rozbíjet něco, co fungovalo, to bývá častá chyba revolučních záchvatů. Takže jsme se po dlouhých debatách rozhodli, že jádro členění expozice necháme stávající, tu obsahovou stránku seznamující návštěvníka s celým ročním cyklem v národopisné oblasti Slovácko. Jenom na to půjdeme jinými prostředky, za využití nejen architektury, která by měla být současná, moderní a nadčasová, ale také prostřednictvím multimediální výbavy. A to nemám na mysli jen dotykové obrazovky, ale interaktivní prvky, se kterými si může návštěvník i hrát. Ta výstava by měla být zážitková, aby návštěvník, a především ten dětský, tady strávil příjemné chvilky.

To je to aktuální, co se v muzeu děje. Když se ale vrátíme k vaší cestě do něj, vy jste vlastně už od dětství neměl před národopisem úniku.

To určitě ano, protože tatínek byl národopisec. Narodil jsem se na Hodonínsku v Ratíškovicích, typicky slovácké obci, ale už od mládí jsem žil s tatínkem v Brně, který byl zaměstnán na univerzitě na katedře etnografie. A díky tomu, že moje maminka měla k tomu oboru také vztah, rovněž pocházela z Ratíškovic, veškeré jeho výzkumy a profesní zájmy jsme s ním sdíleli. Já od dětství, ať už jsem chtěl, nebo nechtěl, to se mě nikdo neptal (smích). No a když jsem absolvoval gymnázium, bylo nějak samozřejmé, že jsem chtěl studovat národopis. Což se také stalo, ukončil jsem školu v Praze, nemohl jsem ji dělat v Brně, protože tam tatínek vyučoval. A po škole vyvstala otázka, kam za zaměstnáním. No a bylo volné místo v Uherském Hradišti v tehdejším Ústředí lidové umělecké výroby. My máme dodnes na Stříbrnických pasekách chalupu, tak jsem si říkal, to je vlastně perfektní, a ÚLUV byla skvělá organizace, na kterou vzpomínám dodnes. Bydlet bylo kde, byla chalupa, a tak jsem tady zakotvil. Ale těsně před revolucí jsem přešel na popud doktora Jančáře, mého předchůdce ve Slováckém muzeu, do Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici, kde jsem byl několik let. Měl jsem na starosti skanzen, což byla taky velmi dobrá průprava do praxe.

A pak už přišlo muzeum?

V jednadevadesátém bylo vyhlášeno výběrové řízení, snad už třetí, a byl to zase doktor Jančář, který říkal, mohl bys do muzea, nikoho tam pořád nemají, zkus se přihlásit. Tak jsem se přihlásil a od té doby jsem tady. Když jsem nastupoval, byl jsem téměř nejmladší, no a uplynulo jednadvacet let, a jsem tady pomalu nejstarší (smích).

Však jste taky nejdéle sloužícím ředitelem Slováckého muzea.

Jsem. O hodně přesluhuju (smích), nejvíce tu byli ředitelé do deseti let.

Asi to má nějaký význam. Slováckému muzeu se totiž docela dobře daří bořit mýtus, že muzeum je zakonzervovaná instituce, kde se práší na pár exponátů. Jdete touto cestou záměrně?

Vědomě ano, kus pravdy na tom je, ale je třeba brát to s velkou rezervou. Ne všechny směrnice a návody z Bruselu mají hlavu a patu a snažíme se na to jít selskou logikou. A ta by stejně nestačila, kdyby tady nebyl takový kolektiv, jaký je. Ten tým se sice obměňuje, ale už když jsem přišel, tak atmosféra tady byla skvělá. Perfektní kolektiv, který pro to žil, muzejní práce se nedá dělat pro peníze, tu musí mít člověk rád, a většina lidí ji ráda má. Takže děláme výstavy tak, aby byly co nejzajímavější, nejpoutavější, největší radostí samozřejmě je, když lidi přijdou, ať už na výstavy, nebo doplňkové akce. A protože dnes jsme v obrovském finančním tlaku, i to vstupné je pro nás důležité. Ale není to priorita. Nejhorší je, když lidi na něco nepřijdou, to je kámen úrazu.

A stává se to?

Musím říct, že v poslední době ani tak ne. Ale ty výkyvy, že někdy přijde víc a někdy míň lidí, ty vidíme. Je to jeden ze stimulů, co popohání kolegy i mě, aby ty akce byly pestré, aby od nás lidi neodcházeli zklamaní. A není to lehké, řadu odborných témat je těžko převyprávět do formy vhodné pro nejširší veřejnost. Bývá to oříšek, ale snažíme se dělat pro to maximum, to je asi jediný klíč.

Jak daleko musí přemýšlet ředitel muzea jednak v manažerské práci, ale taky v tom, co uvidíme ve výstavních prostorách?

Já mám jeden materiál, a ten je starý jednadvacet let (smích). Opravdu si nedělám legraci, teď se vracím do pravěku, ale když jsem šel na výběrové řízení, povinnou složkou bylo vypracování koncepce. Měl jsem výhodu, že jsem to muzeum znal. Znal jsem lidi v něm i díky tatínkovi. A tenkrát vznikl elaborát, mělo to dvě stránky, a toho se držím dodnes. Dvacet let se k němu vracím, přepisuji, doplňuji, takto se rodí ten základní jízdní řád. Ale ona to není jen práce ředitele. Někdo je archeolog, někdo etnograf, někdo kunsthistorik. A i ta koncepce vychází z potřeb a i nadšení mých kolegů. Málokterá činnost se odehrává individuálně, je to týmová práce.

Co konkrétně z toho vašeho elaborátu se vám podařilo?

Teď to bude znít trošku blbě, ale všechno (smích). Je to tak a mám z toho velkou radost. V tom jednadevadesátém byla úplně jiná doba, dnes se to nedá srovnávat. Ale muzeum bylo perfektní po stránce personální, po stránce nadšení, ale bylo ve strašném stavu. Ty objekty jeden vedle druhého… Nebyl tady jeden jediný, který by byl v pořádku včetně expozic a jejich vybavení. Jediná věc, která byla rozjetá, byla Galerie, ta už byla v rekonstrukci. Ale jinak hlavní budova prošla rekonstrukcí, expozice už bude koncovka Hlavní budovy, Památník Velké Moravy je zrekonstruovaný, skanzen v Topolné je nový, všechny objekty a expozice prošly generálkou. Expozicí skončí dvacetiletá neustálá přestavba muzea. Soudě podle kolegů, kteří sem občas zavítají ze zahraničí, tak se nemáme za co stydět.

Před patnácti lety do vaší práce zasáhly povodně. nemáte tady někde rysku, kam voda v muzeu dosahovala?

V tomto patře ne, tyto podlahy zůstaly celkem suché. Ale u hlavního vchodu je pamětní deska, kterou jsme tam dali jako kuriozitu. Hlavní budova byla pod vodou, máme spoustu fotek i videozáznam, a byl to i jeden z impulsů, proč rekonstruovat tuto budovu. Ona stojí v bývalém korytu řeky a voda má paměť. A když se vyskytnou nedobré podmínky, tak se to projeví. Smetanovy sady byly rybníkem, když už všude v Hradišti bylo sucho, jen tady stála voda. Budova měla statické poruchy. Horší byla Galerie, ta byla pod vodou celá. Tam se spravovaly stropy, popraskalo celé přízemí. Poté, co prošla generální rekonstrukcí dokončenou v devadesátém druhém, přišel devadesátý sedmý a mohli jsme začít znovu.

Přišli jste o nějaké exponáty?

Nepřišli, protože jak voda přicházela postupně, tak byl čas všechno přestěhovat. V Hlavní budově i Galerii se nám vše podařilo přenést do prvního patra, a jediné, co zůstalo pod vodou, byla archeologie, protože tu jsme měli umístěnu ve sklepení františkánského kláštera. Byla s tím sice strašná práce, kterou máme dodnes, ale archeologické nálezy, však si to dovedete představit, byly takového charakteru, že když zapomeneme na to, že to bylo od bahna a byly tam plísně, tak jsme neztratili nic. Po této stránce to dopadlo dobře.

Pojďme k něčemu veselejšímu. Co rád děláte, když nešéfujete muzeu? Ještě pořád rád kouříte dýmku?

To ano, to je jeden z mála koníčků, protože na nic jiného moc čas není. Člověk je přes týden v práci do večera a soboty a neděle jsou svatby a akce a snažím se navštívit i jiné kulturní akce, abych měl přehled. Ale když je čas, mám přátele a kamadáry, se kterými se v tom Academic Pipe Clubu scházíme stejně jako já jsem v muzeu, od jednadevadesátého roku, a s železnou pravidelností. Takže dýmky ano, je to taková neřest. A mám rád zvířata, máme doma psa, kočky a všechno možné. A máme tu chalupu na Stříbrnických pasekách, to je taky srdeční záležitost. Ten objekt sám o sobě není v bůhví jakém stavu, ale je to romantika, jsou tam přátelé, parta lidí, které znám, snad se na mě nebudou zlobit, od dětství, a mezi nimi je dobře.

Taky jsem se dozvěděla, že jste milovníkem trabantů a sám máte nějaký speciální kousek.

To mám, ale to rodina jaksi nevítá zrovna s porozuměním. Já mám několik trabantů (rozzáří se). Nevím proč, ale mám je rád, a jednoho mám téměř nového, to je nejdražší trabant ve střední Evropě. Sám o sobě stál sice pár korun, ale musel jsem nad ním postavit garáž, a ta byla několikanásobně dražší, než to auto (smích). Pak mám ještě jednoho, ten je taky schopen provozu, a pak jich mám několik rozšroubovaných na půdě, mám doma mototechnu a zásoby na dalších sto let.

Takže i tady se ukazuje vaše láska k historii?

Moje žena říká, že to není hobby, ale úchylka. Má pravdu asi (smích).