Slováckému deníku se podařilo navázat kontakt s čtyřiatřicetiletým humanitárním pracovníkem, Palestincem Nabilem G. Razzoukem, jehož žena pochází z Jankovic na Slovácku. V exkluzivním rozhovoru mimo jiné přiblížil drsnou realitu Izraele či vzpomínky na dny strávené v teroristickém zajetí v Iráku.
Nemůžeme začít jinak než povídáním o aktuálním konfliktu v Izraeli. Jak jej vnímáte?
Je to smutné. Není moc příjemné sledovat v televizi obrázky zničených domů a umírajících lidí, mezi nimiž jsou i civilisté. Civilisté, kteří za spor platí svými životy.
Je podle vás realita totožná se zprávami, které nám předkládají média?
Je těžké konflikt bezprostředně sledovat, protože zahraniční novináři se na území Gazy nedostanou. Pravda se ale dostává ven díky lokálním žurnalistům a televizním stanicím, které tam působí.
Izraelská vláda reagovala hned zpočátku na palestinské útoky varováním, že zasáhne vojensky. Nemyslíte, že bylo v zájmu obyvatel, aby si zachovala chladnou hlavu?
Myslím, že lepší cestou by bylo vyjednávání. Pomohla by snaha o komunikaci mezi různými komunitami a Egyptem, který by mohl obě znepřátelené strany pomoct usmířit. Největší problém je v tom, že Hamás je v Izraeli považován za teroristickou organizaci, se kterou vláda nechce mluvit.
Je skutečně Hamás založený pouze na síle, nebo jej lidi dobrovolně podporují?
V některých vesnicích a městech podporu opravdu má. Ve volbách jeho zástupce dokonce řada lidí volí. Konkrétně v pásmu Gazy je ale podpora založená spíše na strachu. Lidé tam nemůžou jen tak přijít a říct, že chtějí, aby je vedl někdo jiný.
Současnému konfliktu by možná pomohlo, kdyby se do něj více vložily mezinárodní organizace a světové velmoci v čele s USA.
Ano, určitě by to pomohlo. Co se týče Spojených států, ty mají na dění v Izraeli velký vliv. Bushova vláda ale doteď podporovala spíše izraelskou část než palestinskou. To by se mohlo změnit se zvolením Obamy, který by se na problém mohl podívat z jiné strany.
Je podle vás v dohlednu nějaké řešení aktuálních rozbrojů?
Asi jej není jednoduché najít. V Izraeli budou zakrátko volby, takže přijde nová vláda, stejně jako například v USA. Momentálně je asi nejlepší pokusit se ukončit veškeré boje a zavést příměří. Dohoda asi určitě nebude stoprocentní, ale je potřeba, aby obyčejní lidi zase žili v klidu.
Bydlíte v Jeruzalémě. Jak se vám tam žije jako Palestinci? Cítíte se dobře, bezpečně?
Ano. Jediné omezení je v pohybu. I když mám izraelský průkaz, tak pokud někam jdu nebo jedu, musím se hlásit na kontrolních stanovištích. Těch je po celé zemi asi čtyři až pět set. Sám u jednoho přímo bydlím.
Co to v praxi znamená?
Mám práci vzdálenou od domu asi pět minut jízdy autem. Musím ale přes stanoviště, kde stojím v řadě dvaceti až čtyřiceti aut, než projdou kontrolou druzí. Pět minut se tak protáhne klidně na tři čtvrtě hodiny.
Kolikrát za den kontrolou projdete?
Někdy dvakrát nebo třikrát.
Jsou s nimi spojené nějaké problémy?
Řada. Musejí jimi procházet staří lidé i rodiny s malinkými dětmi. Stanoviště fungují čtyřiadvacet hodin denně a někdy u nich musíte čekat dlouhou dobu, i když třeba zrovna spěcháte do nemocnice.
Máte osobně podobný zážitek?
Jednou jsem ve dvě hodiny ráno vezl otce na letiště. Problém nastal, když jsme se hlásili na jednom stanovišti. Mě voják pustil bez problému, ale řekl, že otec dál jet nesmí, protože nemá průkaz. Samozřejmě jej měl, ale voják ho prostě nechtěl pustit. Museli jsme se otočit a jet na jiné stanoviště, které bylo půl hodiny cesty odtamtud. Tam nás pustili bez problému.
To určitě nebyl nejhorší zážitek ve vašem životě. Slyšel jsem, že vás dokonce unesli teroristi.
Ano. Stalo se to v roce 2005. Pracoval jsem tehdy v Iráku pod hlavičkou mezinárodní humanitární organizace. Bylo to na konci války, kdy bylo potřeba hodně pomoci. Byl jsem zrovna v kanceláři ve městě Nagef, když do budovy vtrhlo několik mužů. Byli celí v černém, v rukou drželi pouta a někoho hledali. Rychle jsem se proto schoval na toaletě. Když přišli do mé kanceláře, chtěli se jít podívat i na záchod. Věděl jsem, že řada z nich má zbraně. Nechtěl jsem však, aby začali střílet do dveří, a tak jsem raději otevřel sám.
Co se dělo potom, kam vás vzali?
Zakryli mi hlavu, svázali ruce, posadili do auta a odvezli pryč. Nevěděl jsem, co po mně chtějí, nebo jestli mě zabijí. Mockrát přišli s nožem a snažili se mě přesvědčit, že pracuju pro izraelskou rozvědku Mosad. Měl jsem totiž izraelské doklady, a tak si asi mysleli, že jsem špion. Bylo těžké jim vysvětlovat, že se tam snažím pomáhat jejich lidem.
Kde vás drželi?
Přesouvali mě často z jednoho místa na druhé. Zavřeli mě do kufru auta a vždycky někam odvezli. Vypadalo to přesně jako ve filmech. Pár dní jsem byl třeba zavřený ve sklepě nějaké rodiny. Slyšel jsem, jak se nahoře baví.
A nakonec vás jen tak pustili?
Nevím to přesně. Možná si mě prověřovali, možná nějak zapůsobila humanitární organizace. Každopádně to trvalo jednadvacet dní, než zjistili, že jsem „čistý“. Měl jsem ale štěstí, protože v té době řadu lidí zabili.
Unesli spolu s vámi, některého z vašich kolegů z humanitární organizace?
Ne, ti měli ještě větší štěstí. V Nagefu se mnou pracovalo asi pět Američanů, dva Irové, jeden Australan a jeden Brazilec. Den před únosem jsem je odvezl pryč na bezpečné místo. Já jsem se ale musel vrátit pro svoje věci. Byla to otázka hodiny nebo dvou, abych vyklidil svou kancelář. Bohužel jsem to ale nestihl dokončit dřív, než si pro mě přišli.
Tomu se říká smůla. Z doslechu opět vím, že se vám na paty přilepila už i mnohem dřív, když vás jako šestnáctiletého v Izraeli neprávem zavřeli do vězení.
Ano, bylo to nedorozumění. Pár dětí v té době házelo kameny po autech. My jsme šli s kamarády po ulici, a když kolem projížděl policejní vůz, tak nás sebrali. Na stanici nás zavřeli odděleně a každému říkali, že nás obviňuje ten druhý. Říkali mi, že musím něco říct, ale já pořád opakoval, že jsem nic neudělal. Po dvou dnech nás pak pustili, takže to dobře dopadlo.
V šestnácti letech to ale nemusel být dvakrát příjemný zážitek. Jak to ve vězení vypadalo?
Hm, ne moc dobře. Návštěva takového místa určitě nebyla ideální pro teenagera. Když jsem vyšel, byl jsem celý špinavý a zapáchající. (smích)
Vraťme se ještě k izraelsko-palestinskému konfliktu. Po všech těch letech a problémech, které s ním souvisejí, neměl jste nikdy chuť odjet a už se nikdy nevrátit?
Možná i měl. Odjel jsem do USA a pět let tam žil. Pak jsem se ale vrátil zpátky. Prožít celý život jen v Izraeli ale skutečně není jednoduché. Pořád před sebou máte nějaké problémy. Ten nenávidí toho, ten zase toho. Do toho politika, náboženství..
Dělá se vám špatně, když vidíte obrázky umírajících lidí a zdemolovaných budov, nebo jste už tak zvaně otupěl?
Řekl bych, že jsem si na to tak nějak zvykl. Byl jsem na mnoha místech, kde se válčilo a lidé tam žili v hrozných podmínkách. Procházel jsem taky malými vesnicemi v Palestině a viděl, jak lidi trpí. Zvykl jsem si na to, ale nemám to rád, protože jsem zastáncem řešení sporů mírovou cestou.
To je určitě přirozené, když pracujete na plný úvazek v humanitární organizaci. Jaká je náplň vaší práce?
Mám na starosti finance. Starám se například o přicházející příspěvky i o to, kam pak peníze jdou. Nedělám ale pouze v kanceláři. Zhruba polovinu času trávím v terénu. Musím kontrolovat, jestli se peníze skutečně použily podle plánu.
Procestoval jste tedy určitě řadu míst. Jak se vám líbí tady na Slovácku?
Je to velice specifický kraj. Normálně žiji v daleko rušnějším kosmopolitním prostředí. Hradišťsko je pěkné. Slivovice je moc dobrá, víno je taky výborné. Máte tady překrásnou přírodu. Máte spoustu lesů, kam můžete chodit sbírat houby nebo jiné lesní plody. Můžete taky v přírodě pozorovat divoká zvířata. Jsou to věci, které u nás nejsou obvyklé.
Můžete jmenovat další rozdíly mezi našimi zeměmi?
Největší odlišnost je asi v globalizaci. Česká republika se stala hodně propojenou se zahraničím. Máte tu různé supermarkety, které najdete ve spoustě dalších evropských zemí. V Izraeli tohle není. Tamní trh je zaměřený více na domácí produkty.
Je to možná trochu omezení, ale na druhou stranu si zase zachováváte osobitost, domáckost.
Ano, to určitě. Oproti České republice, máme například o hodně levnější zeleninu a ovoce. Vy to ale zase kompenzujete masem a sýry, které jsou levnější tady. Stejné je to i s pivem, které je u nás drahé a ne tak dobré.
Takže si pochutnáte, když jsem přijedete na prázdniny nebo svátky se ženou. Jak jste se vlastně seznámili?
V roce 1999 navštívila jako turistka Izrael. Chtěla tam pak pracovat jako au pair, takže tam nějaký čas zůstala. Jednou přijela do Jeruzaléma, kde jsme se potkali. Vyměnili jsme si čísla a znovu se sešli. Pak jsem si řekl, že navštívím Českou republiku. Rodině jsem se líbil a když jsem se vrátil zpátky do Izraele, rozhodli jsme se, že spolu budeme. Krátce na to byla svatba.
Co dělá vaše paní v Jeruzalémě?
Momentálně je doma a stará se o naše dvě děti. Předtím pracovala jako průvodkyně turistů.
Těch se tam teď asi moc nehrne. Pozval byste je přesto do Izraele?
Určitě. Až se situace trochu uklidní, určitě se návštěvy nemusí bát. Je to krásná země.