A já jsem pouhé městské dítě z paneláku. Přesto se u nás doma šlapání zelí stalo tradicí. Ač teprve pětiletou. Přiznávám, že zejména kvůli dětem. Chtěl jsem, aby tento zvyk neznaly jen z filmů pro pamětníky.

„U nás se zelí dělalo roky. Však si to pamatuješ. U babičky na dvorku. V dětské vaničce, kde jsi se jako mimino koupal,“ říká mi s úsměvem máma, ale já si to pamatuji jen velmi matně.

Vím bezpečně, že mi jako dítěti ta vanička zelí pěkně smrděla. A vůbec mi ona prapodivná směs nechutnala. Přesto jsem se po třiceti letech, až mám vlastní děti, nechal inspirovat a před pár lety si pořídil vlastní zelňáckou výbavu – kameninový hrnec, struhadlo a nádobu na šlapání. A vybral jsem si náš rodinný recept, který pochází snad někde z moravsko-slovenského pomezí, odkud je moje prababička.

Nastrouhat hlávky zelí, ne příliš nadrobno, vrstvy řádně prosolit a posypat kmínem, nechat zavadnout, pošlapat, znovu nechat zavadnout a naládovat pěstmi do kameňáku. Vypadá to jednoduše. Jenže nastrouhat dvacet kilo není žádná legrace. Na dřevěném struhadle se třemi noži to sice dělali naši předci, ale já si dobře vzpomínám, jak mne z toho vloni bolely ruce. Letos jsem to nenápadně vzdal.

Oprava radničních prostor na Velehradě.
Omladili velehradskou radnici. Nové byty nabídly domov šesti Velehraďanům

Využiju nabídky nedalekého kdysi asi zemědělského družstva, kterou jsem vždycky označoval jako nabídku pro zbabělce – nechal jsme si zelí nastrouhat na jakémsi obrovském stroji do igelitového pytle. A bylo to hotové za dvě minuty. Bez práce. V kufru auta si zelí prostě vezu na dvorek.

Tam jej vysypávám do nádoby na šlapání. To sice není vanička, jako měli moji rodiče, ale její původ je také úsměvný – je to spodní část dětského plastového pískoviště. Krásně růžová. Sypu dovnitř dvacet kilo nakrouhaného zelí a chystám si další ingredience. Kilo soli, dva sáčky kmínu.

„Přidej tam i cibuli,“ hecuje mne kamarád Standa.

„Víš, že ti posledně chutnalo to moje s cibulí. Musíš ji tam dát. Každý ji tam dává,“ nenechává se odbýt a já skutečně poprvé náš rodinný recept „ničím“ přidáním pěti velkých cibulí.

Dám jich tam fakt jen pět, kdyby něco, ať si to moc nezničím, běží mi hlavou, když strouhám druhou cibuli. Brečím u toho, nevidím přes zamlžené brýle, ale statečně strouhám. Na malém kuchyňském struhadle.

„Měls to nakrájet. Cibule se nestrouhá,“ utrousí procházející manželka.

Ale já vím své, děti cibuli nenávidí a když by ji v zelí objeví, nebudou ho jíst vůbec. Už tak jej moc nemusí. Tak strouhám dál. A brečím. Cibuli holýma rukama pečlivě vmíchám do prosoleného a prokmínovaného zelí v růžové mušli.

V předklonu se snažím všechny ingredience rovnoměrně vmísit, mrznou mi ruce. Doteď mi nepřišla taková zima. Ale listopad je holt tady. Kašlu na to, ono se to v kameňáku nějak srovná. Mléčné kvašení to promísí za mne. Jdu šlapat.

Slavnostní otevření Víceúčelového komunitního centra v pátek 26. listopadu.
Víceúčelové centrum otevřeli v Uherském Brodě

„Podej mi igelitové pytlíky a gumičky,“ úkoluji přihlížejícího kamaráda, který nechápe proč. „Je zima,“ vysvětluji mu a na teplé ponožky si dávám igelitové sáčky, které gumičkami upevňuji nad kotníky. A hurá do mušle. V domnění, že mi na nohy nebude taková zima šlapu. Já. Nikoliv děti, jak jsem si původně plánoval s rodičovským elánem.

Ty kašlou a smrkají, takže mne sledují z vyhřátého obýváku přes okno. A já šlapu. V ponožkách, s pytlíky na nohou a i tak mi mrznou chodidla. Šlapu pár minut, zelí pouští šťávu. Pečlivě pošlapu i okraje nádoby a odborně vyhodnocuji, že to stačí. Jdu z mušle ven.

Nechávám půl hodinky zavadnout a chystám poctivě vymytý kameňák. Ještě připravit jablka. Rozpůlit, vykrojit jádřinec a jdeme na to. Vrstva zelí, půlka jablka, vrstva zelí, půlka jablka, vrstva zelí, půlka jablka, dokud nebude kameňák plný.

Pak přikrýt plátýnkem, zatížit, mírně zalít vodou a přikrýt. Už musíme těžký hrnec jen snést do sklepa a pár týdnů čekat. A poctivě chodit zelí ošetřovat. Čistit, prát plátýnky, dolévat vodu.

Snad se to zelí letos také podaří. I přes tu cibuli. Čeká mne totiž první zelný košt.