Lidé si Milana a o malinko staršího Jiřího dodnes pletou a někdy je to prý docela zábavné. Ale oni si už na to zvykli. „V dětství jsme díky mamince, která byla švadlenou, nosili stejné oblečení a byli jsme tak trochu raritou. Dnes už je docela běžné dvojčata potkat," tvrdí Milan. V roli klauna baví děti i dospělé. „Děti ale mají své zvláštní kouzlo, jsou bezprostřední a upřímné. Jsou nejvděčnějším publikem a nejkrásnější odměnou je pro mě jejich úsměv," tvrdí Milan Kura. V dnešní moderní době, které vévodí vyspělé mobily a počítače, je prý někdy těžké děti zaujmout, zatím ale stále mají chuť se zapojovat do nejrůznějších soutěží, zpěvu i recitací.

Velkým koníčkem Milana Kury, či spíše koněm, je muzika. Jako samouk se naučil hrát na bicí nástroje. Po návratu z vojenské základní služby začal s bratrem Jiřím hrát v jalubské skupině Pavouk, pak následovala celá řada vystoupení na Slovácku, v pořadech různých televizních stanic či Bambiriádě v Praze. Některé jejich písničky zazněly i na rozhlasových vlnách. Hrál v několika kapelách, a když se rozpadly, začal zpívat. „A u zpěvu jsem zůstal. Pro děti i dospělé zpívám dodnes a hodlám je bavit i mluveným slovem dokud to půjde," plánuje.

Jeho velkou zálibou je také malování, které jej provází od základní školy. Když kvůli úrazu nemohl nějaký čas na sklonku minulého roku zpívat a musel zrušit vánoční akce, začal kreslit tužkou, malovat pastelem a má chuť zkusit i olejomalbu. Jeho obrázky se setkaly s velkým ohlasem i na sociální síti.

„Život někdy dokáže člověka potrápit, ale mým mottem, které mě životem hodně dlouho provází, je: Buď jak slunce. Navzdory všemu trápení na světě vychází každé ráno. V těch několika slovech je hodně naděje, kterou nesmíme nikdy ztrácet," zdůrazňuje Milan Kura.

Z každého krásného okamžiku by si prý člověk měl kousíček schovat pro chvíle, kdy mu nebude zrovna moc dobře. „Vždyť každé ráno, když slunce vychází, začíná něco nového. Nový den, nový příběh, nová naděje," poodhaluje svou životní filozofii.