Černý kašel, břišní tyfus, záškrt či tuberkulóza. Jen namátkou vybraná infekční onemocnění.

Pro většinu české populace pojmy známé, ale neprávem podceňované. „Takové nemoci už snad ani neexistují. Ani nevím, jestli jsem proti nim očkován. A má to vůbec cenu? Zní to podobně, jako bych měl onemocnět morem. Nejsme přece ve středověku,“ říká například dvacetiletý student Ondřej Filípek z Prahy. Jak sám přiznává, patří mezi generaci, která ráda cestuje po světě. A přestože doma o nemocech, jako je černý kašel či záškrt, skoro neslyšel, nevědomky patří mezi ohrožené lidi.

Chybí informace

Podle hlavního hygienika Michaela Víta je přístup Čechů k závažným nákazám stále méně zodpovědný. „Přitom se každým rokem ve světě objeví alespoň dvě úplně nové infekce, proti kterým je potřeba nejprve vyvinout účinnou obranu,“ varuje Vít.

Příčinou liknavého postoje veřejnosti je nízká míra informovanosti.

Lékaři upozorňují, že žádná z výše jmenovaných chorob včetně moru dosud nebyla zcela vymýcena a za určitých okolností se může opět v populaci rozšířit.

Výjimkou jsou snad jen pravé neštovice, zdárně zlikvidované za vydatné pomoci českých vědců už před třiceti lety. Ovšem i kmen tohoto viru stále přežívá vedle ostatních ve vojenských laboratořích USA a Ruska.

„Infekční onemocnění nejen nemizí, ale znovu se objevují a při nedostatečné péči se rozvíjejí plnou silou,“ potvrzuje předseda mikrobiologické společnosti Jaroslav Spížek a taktéž varuje před možným budoucím náporem chorob nových a proměnou charakteru těch známých.

„Nezapomínejme, že infekční onemocnění jsou stále hlavní příčinou úmrtí. Zvládnutá není malárie, jíž trpí minimálně tři sta milionů lidí. Podobně tuberkulóza. Čtyři z deseti případů jsou smrtelné,“ varuje Spížek.

INFOGRAFIKA:

Smrtící pohromy

Případy se množí

Přestože Česko patří v prevenci vysoce nakažlivých chorob ke světové špičce, ani ono není ušetřeno jejich výskytu.

Například plicní tuberkulózou vloni onemocnělo pět set padesát lidí. Oproti roku 2008, kdy bylo hlášeno osm set osmdesát nových případů, je to znatelný pokles.

„V České republice je díky systému očkování nejnižší výskyt dětské tuberkulózy v Evropě,“ hlásí Stanislav Kos z pneumologické společnosti.

Není však radno usnout na vavřínech. „Stoupá totiž počet nakažených cizinců. Nejvíce v Praze a Středočeském kraji,“ uvedl pneumolog z Všeobecné fakultní nemocnice v Praze Jiří Homolka.

Zrádný kašel

Zatímco tuberkulózu se dočasně daří držet v přijatelných mezích, začal se před několika lety nebezpečně šířit černý kašel. A to i přes důmyslné očkování dětí tak zvanou hexavakcínou účinnou proti záškrtu, tetanu, dětské obrně, žloutence typu B, hemofilové infekci a černému kašli.

Zvýšený výskyt – až tisíc onemocnění za rok – přispěl v roce 2009 k zavedení povinného přeočkování desetiletých dětí vakcínou Busterix zahrnující kromě prevence černého kašle i ochranu proti tetanu a obrně. „Povinné očkování zachrání zhruba pět set dětí ročně,“ říká primářka infekční kliniky z nemocnice Na Bulovce Hana Roháčová.

Zákeřné viry pomohl zlikvidovat i tým našich odborníků

Má na svědomí více obětí než všechny války v dějinách lidstva. Ještě v sedmdesátých letech dvacátého století zabíjel zhruba dva miliony lidí ročně. Toho, kdo mu nepodlehl zcela, na zbytek života zohavil a připravil o zrak. Ti méně šťastní umírali v úporných bolestech.

Řeč je o viru pravých neštovic. Právě v těchto dnech si celý svět připomíná třicáté výročí jeho definitivního vymýcení. Lví podíl na tomto záslužném činu mají i čeští a slovenští vědci.

Při této příležitosti připravila Světová zdravotnická organizace (WHO) ve spolupráci s Národním muzeemv Praze výstavu s příznačným názvem Smrt pravých neštovic. Potrvá do sedmnáctého října. Pak se přesune do slovenského Národního muzea v Bratislavě.

Metla lidstva

„Expozice mapuje historii pravých neštovic a vývoj procesu, který vedl k jejich likvidaci. K vidění jsou dobové lékařské přístroje nebo dokumentární fotografie z Indie, Somálska či Bangladéše, tedy z první linie boje proti neštovicím,“ prozradila mluvčí Národního muzea Radka Schusterová.

„Byla to opravdová metla lidstva. Onemocnění končilo smrtí až v osmdesáti procentech případů. První příznaky byly přitom shodné s běžnou sezonní chřipkou. Nejprve horečky, ale pak přišla hnisavá vyrážka nejen na povrchu těla, ale třeba i v dýchacích cestách,“ přiblížil průběh onemocnění epidemiolog Karel Markvart.

Přestože očkovací látka proti původci pravých neštovic – viru variola – je známa už od konce osmnáctého století, teprve v padesátých letech století dvacátého bylo možné začít realizovat plán,0 jak největšího zabijáka člověka zničit.

Z Prahy do Afriky

Úkol se sice zdál být nesplnitelný. Bylo totiž potřeba proočkovat miliony lidí v Africe a Asii. Tým českých lékařů pod vedením profesora Karla Rašky ale přišel s pozoruhodnou strategií, která se nakonec osvědčila.

„Plošné očkování nahradil tak zvaným ohniskovým přístupem, tedy očkováním zdravých lidí v bezprostředním okolí výskytu nákazy,“ vysvětluje profesor Ivan Raška, syn Karla Rašky.

„Šlo hlavně o to, zjistit, kde se nalézá ohnisko nákazy, izolovat nemocné a vakcinovat všechny ostatní. Pak následovalo sledování vývoje ohniska,“ doplňuje epidemiolog Zdeněk Ježek, přímý účastník boje proti nákaze.

„Byli jsme dokonce u posledního zdokumentovaného případu pravých neštovic vůbec. Šlo o somálského muže, který nebyl naočkován. Utekl, ale nakonec jsme ho našli a vyléčili,“ dodává zajímavou zkušenost Karel Markvart.