Po celodenní redakční službě na slavnostech vína a několika odpoledních pohárcích jsem zralý na postel. Místo peřin mě ale ještě až do půlnoci čeká beseda s Rubášem cimbálovkou, ve které hraji, nebo spíše se pokouším hrát, na violu. Někteří kluci toho už od pohledu mají dost. Kombinace celodenního vystupování a burčáku dělá své. Jedna z hudebnických zkazek praví, že muzikanti se dělí do dvou skupin. V první jsou ti, u nichž s množstvím vypitého vína stoupají hudební dovednosti a jejich hra nabývá dosud netušených rozměrů. Do druhé skupiny se pak řadí takoví instrumentalisté, kteří s pokračující konzumací naopak výrazně ztrácejí na schopnostech. Většina naší muziky naštěstí patří do kategorie číslo jedna.

Beseda nám tak ubíhá vcelku příjemně. Některá děvčata dokonce nedbají na stísněné prostory Šarovce a pouští se do tancování dolněmčanských. Ve zpěvu táhlých písní nám pomáhají posily z kudlovického mužského sboru. Poslední muzikantské sady už se nezúčastním. K dezerci mě přesvědčí pozvání na panáka patnáctiletého rumu. K cimbálu se vrátím, až když je zabalený. Do postele se dostanu v jednu v noci. „Za šest hodin vstanu a napíšu pondělní noviny,“ přeji v duchu dobrou noc sám sobě.