Ten už desátý rok pořádá pro všechny, jimž přirostla Hrabalova poetika k srdci, Městská knihovna v Nymburce a Klub čtenářů Bohumila Hrabala.
U pramene stojí trpělivě v řadě obyvatelé zdejších chat, chatiček a domků ověšeni rozmanitými nádobami na oblíbenou léčivku, o níž se praví, že pramení kdesi v Jizerských horách, pak mizí v hlubinách Země, kde po dlouhých sedmdesát let bloudí v temnotách všelijakých tajemných kavern, puklin a jeskyní, aby za ten jeden lidský věk prastarou alchymií přírody byla do ní zakleta léčivá síla a teprve potom, všemi těmi kouzly proměněná, vytryskne zpátky na svět právě zde, v kerském lese.
Lidé ve frontě si krátí čekání polohlasným hovorem, hlavně o počasí, že by neškodilo, aby se dlouho zachmuřené uplakané nebe zase pro změnu rozveselilo do modrojasu a dopřálo všemu živému trochu sluníčka. Starší malý mužík v zářivě červených laclových montérkách vypláchnul láhev, naplnil ji vodou, s velikou chutí se napil, labužnicky mlasknul zjevně spokojen s kvalitou toho nápoje a zatímco se jeho kanystr za hlasitého crčení plnil a snad že si předtím všiml hloučku Hrabalových příznivců, vykládal:
„Pro mě byl pan Hrabal arogantní pán, já ho neměl rád,“ prohlásil a po očku se poohlédl po spisovatelových obdivovatelích zjevně zvědav, co to s nimi udělá. Ale nikdo se neosmělil k debatě a tak pokračoval ve svém monologu: „Byl na mě sprostej v hospodě v Hradištku a já přitom hrál i v tom jeho filmu, co se tu natáčel, Slavnosti sněženek. Vzpomínáte na ty dva, co chodili s plechovkou barvy po lese a na všechno napatlali nápis „Zahrádkáři Kersku? Tak já byl ten malej, se mnou ještě takovej habán,“ povídal ten pán, naložil kanystry s minerálkou na svůj velocipéd, nasedl a odjížděl, sledován špalírem diváků, jako pravá filmová hvězda.
Ale to už U Pramene zastavil extra autobus z Nymburka, z něhož se vyhrnuli další milovníci knížek Bohumila Hrabala a protože na pozvánce stálo, aby se účastníci ozdobili co nejoriginálnější pokrývkou hlavy, byla to věru parádní podívaná! Fantazie s hravou šikovností vyčarovaly na mnoha kloboucích pestrou směs prapodivných kreací a jejich rozesmátí majitelé se radostně pýřili ze všeho toho halasného obdivu, jehož se jim právem dostalo v míře vrchovaté.
Všechny přítomné srdečně přivítal Jan Řehounek z Klubu čtenářů B.Hrabala, naznačil krátce trasu pochodu a prozradil, proč si měl každý připravit láhev obyčejné vody – budeme sázet borovici. A vyrazili jsme.
Cesta vedla k Hrabalově chatě, tam se každý na chvilku zastavil, koukal nábožně na ten domek a já zatajil dech a napjatě se zaposlouchal, jako by genius loci toho místa přes křik ptáků a šumění větru v korunách starých stromů vyvolal i dávnou ozvěnu překotného staccata pověstné psací šrajbmašiny, zvuk, jenž kdysi za podobných kerských jiter ohlašoval lesu, že pan Hrabal otevřel stavidlo svým myšlenkám a vzpomínkám, které přeměněny s nenapodobitelnou imaginací v okouzlující kaleidoskop života nechává protékat skrz prsty do kufříkového Consulu, aby se mohl vždy znovu stát ten zázrak, že sklene se most přes propast času a v mysli čtenáře budou zas vzkříšeny všechny ty zašlé, jímavé obrazy neskutečné krásy zdánlivě všední pouti lidským bytím tak, jak je druhdy viděl pan Hrabal.
Zatím už sluníčko konečně zvítězilo nad mraky a my se pustili dál. Přes pole, kolem Labe a kerským polesím k památným borovicím Krásné Pepině a věkovité Švarné Tonce, kterou oslabenou stářím a nemocemi, vyvrátil orkán Kyril a o níž kdysi pan Hrabal napsal „… jo, Švarná Tonka? To bych prosil, to je krasavice, to je taková nádhera, když se díváte zespoda do její koruny a svítí slunce, tak se ta koruna podobá oknu ve Svatovítském chrámu, tak přesné jsou loukotě jejích větví, tak přesně se otáčí do kruhu v jednom rytmu. Byla vysazená roku šestnáct set dvacet…“.
Konečně jsme dorazili na malou, prosluněnou mýtinku, která se ode dneška stane domovem nové mladičké borovice, aby měla osiřelá Krásná Pepina zase společnici, jíž možná bude za dlouhých nocí šeptat tichou řečí borovičí staré příběhy ze zašlých časů, které tu prožila se svojí sestřičkou a nebude jí samotné smutno.
Sázení jehličnaté slečny bylo náležitě slavnostní, jak se sluší a patří, vždyť pro tuhle mladou krasavici je to svatba s lesem, soužití na celý život, vztah, jenž ukončí až smrt. Četly se jí úryvky z knížky Slavnosti sněženek, pronášely řeči, ba i klarinet jí zazpíval. Diváci, stojící v kruhu kolem, pod dojmem té slavné chvíle, dojatě pomrkávali či spokojeně se usmívali, to podle nátury, šťastní, že mohou být na té svatbě i křtu zároveň a nakonec, když byla po paní správcové z Postřižin nevěsta pokřtěna jménem Sličná Maryška, každý z nás vyndal z batůžku přinesenou láhev vody, aby jako slavnostním přípitkem spojil tou vodou lesní půdu s kořeny Maryšky a popřál jí k těm prvním douškům zdraví a dlouhého života.
Ještě jsme se všichni pohledem i dotekem rozloučili s padlým kmenem Švarné Tonky a vydali se na poslední úsek dnešního pochodu. A zatímco sluníčko hezky připalovalo, my jsme se, už rozdrobeni na skupinky, motali pravoúhlým bludištěm kerských cest. Ty jsou si k nerozeznání podobné, aspoň pro návštěvníky neznalé těchto míst, ale nakonec, jako všechny správné cesty, dovedly nás k cíli dnešního putování – do Lesního ateliéru Kuba. Na jeho půvabné zahradě byl připraven odpolední program, během kterého zavzpomínali na oskarový film Ostře sledované vlaky Jitka Zelenohorská, Václav Neckář a Josef Somr. Vašek Neckář, doprovázený Janem Neckářem a Peterem Mahrikem, zazpíval pak spoustu svých známých hitů a nakonec herci z nymburského Hálkova divadla zahráli zkrácené, přesto báječné divadelní představení Ostře sledovaných vlaků. Mezitím herec Vašek Vorlíček četl úryvky z Hrabalových knížek, byli vyhodnoceni klobouci krasavci a vítězové si odnesli dárkový balík Postřižinského piva, vyhrávala cikánská kapela Kapelle kvintet a country skupina TOJO Band.
Veliké pozornosti se těšila výstava fotografií a rozličných dokumentů ze života Bohumila Hrabala nebo reprezentativní stánek pořádající Městské knihovny v Nymburce, v němž milé, usměvavé paní knihovnice nabízely pestrý výběr suvenýrů a taky spoustu publikací o Hrabalovi, Nymburku a Kersku . Bohatému výběru občerstvení kralovalo výtečné Postřižinské pivo, ležák uvařený speciálně pro tuto příležitost.
Po páté hodině odpolední přišel čas na rozloučení s letošním desátým Hrabalovým Kerskem, které provázela tradiční výborná atmosféra, netradiční, o to vzácnější, památné slavnostní zasazení Sličné Maryšky a hlavně, i když to tak do poslední chvíle nevypadalo, celému báječnému dni i nám všem požehnalo počasí.
Tak za rok, na jedenáctém Hrabalově Kersku, se těšíme všichni, které Hrabalovy knížky hladí na duši, nashledanou!
Jindřich Bistrý
poznámka redakce: text neprošel jazykovou korekturou
