Rodačka z východomoravského Slavičína jako mladá dívka pracovala v Praze, kde bydlela u vnučky vědce a filozofa Jana Evangelisty Purkyně. Z tamních setkávání s významnými lidmi, mezi nimiž byla i vnučka Prezidenta Osvoboditele, Anna Masaryková, si odnesla odpor ke komunistické ideologii.

V roce 1948 se vrátila na Moravu a pracovala jako sekretářka v uherskobrodské firmě Raciola. Začala opisovat protirežimní letáky, za což byla v roce 1950 zatčena a v politickém procesu s údajnou uherskobrodskou skupinou Včela také odsouzena. Její počínání bylo klasifikováno jako sdružování proti republice.

V uherskohradišťské a později brněnské věznici na Cejlu strávila dva a půl roku. „Bylo to nejtěžší období mého života. Ani jsem pořádně nevěděla, proč mě zavírají, a jak dlouho tam budu. Když jsem viděla hrůzu vězňů, kteří čekali popravu, bylo to něco otřesného,“ vzpomíná. Při propouštění ze žaláře se prý cítila nešťastná. „Šla jsem domů, zatímco ty druhé čekalo ještě několik let za mřížemi.“

Nečekala, že začlenit se zpět do společnosti bude tak těžké. Měla potíže se sháněním zaměstnání, lidé v jejím okolí se od ní začali odvracet.

Politicky angažovat se znovu začala v roce 1968, kdy spoluzakládala organizaci K 231, tedy Klub bývalých politických vězňů. Kvůli tomu opět absolvovala vyslýchání Státní bezpečnosti.

Po revoluci měla možnost setkat se s osobou Václava Havla. To když na Hradě v roce 2007 přebírala z rukou prezidenta Václava Klause medaili Za zásluhy o stát. „Seděl v první řadě a mně gratuloval jako první. Byl to vynikající člověk. Když jsem byla malá a zemřel Masaryk, všichni jsme brečeli. A aniž jsem to chtěla, slzy mi začaly téci po tváři i při zprávě o smrti Václava Havla,“ přiznává Honová.

Podle ní je největší porevoluční chybou chování politiků, kteří si ze svého povolání udělali byznys. „Měli by být čestní a poctivě pracovat. Místo toho svými nehoráznými kšefty ždímají stát,“ uzavřela.