Tamhle jsou, s kovářem! Všichni stojí v hloučku u něj a fascinovaně zírají na práci mladého muže. Aby ne, jsou na rytířském, středověkém táboře, tak se přece musejí něco přiučit.

Na pravé straně je budova, ve které děti spí, tvoří a baví se. Když jsem do maršovské osady přijížděla, tyčila se na kopci nad domky jako škola z ilustrací dětských knížek. „Je to místní bývalá škola, před několika lety prošla rekonstrukcí a teď ji máme v péči my, dům dětí a mládeže," potvrzuje mi mou domněnku vedoucí tábora Radka Benešová. Ta zároveň pracuje jako výtvarnice v uherskobrodském domě dětí.

Bývala vesnice Maršov je tak dokonale zastrčená uprostřed lesů, že si připadám jako v jiném světě. Dříve tady žila stovka obyvatel, po velkém sesuvu půdy v šedesátých letech se však většina lidí přestěhovala do nedalekého Uherského Brodu. „Pojď se podívat do dílny, děti zrovna glazují své výrobky," láká mě další z dohromady čtyř vedoucích tábora, Terka Hovorková. Tábor se jmenuje Hliněný tábor aneb Rytíři u hranatého stolu. „Proč u hranatého?" ptám se. Terka mi se smíchem odpovídá: „Původní myšlenka je, že kulatý stůl mají všichni, takže se odlišíme," vysvětluje jedna z vedoucích tábora.

Ruční výrobky

Děti mi ukazují keramiku. Někteří vyrobili vázy, ty se budou zdobit různými, i přírodními, způsoby, jiní zase malé keramické vitráže, ve kterých dodělávají ještě skleněné mozaiky. „To je z barevných střípků, ony se pak v peci roztopí a bude to moc hezké," poučuje mě malá holčička. Děti jsou zde překvapivě ve velkém věkovém rozpětí, od šesti až do takřka čtrnácti let. Ale baví se všichni.

Zajímám se o tři vlajky, které visí před školou na dřevěných stožárech. „Jsme tu tři týmy, zelení, červení a modří, a každý máme svou vlajku," ukazuje mi vedoucí Terka. Dětí je tu dohromady skoro třicet, tak aby si každou aktivitu pořádně užily, střídají se. A tak jdu s dalším týmem za mladým kovářem. Protože jsem malá, tak mezi děti výškově zapadám. Pracuji tedy v utajení.

Kovář před námi rozprostírá deku a na ni pokládá různé kovové nástroje, hroty, meče, oštěpy i drátěnou košili. Čekám, že bude muset děti vybízet, ty se ale ptají jedno přes druhé „Je ten meč ostrý?" nebo „Můžu si zkusit hodit oštěpem?", jiný si chce vyzkoušet drátěnou košili. „Proč ne, zkus si ji," pobízí kovář.

Společně na drobného kluka soukají těžkou součást rytířského postroje. „Jé, Štěpo, ty to nemáš jako košili, spíš jako šaty!" smějí se kamarádi. Mezitím už kovář Honza rozdmýchává oheň a ukazuje dětem, jak vyrobit hřebík. Když se ptá, kdo si to chce zkusit, první se hlásí zase Štěpa, chce zažít všechno. Společně hřebík nakonec vyrobí.

Když je třeba foukat do ohně, pomáhají taky děti. Opodál se háže oštěpem, bojuje s meči a mě se mezitím ujímá zhruba dvanáctiletá Saša a vypráví mi všechny zážitky. „Já jsem tady na táboře už po několikáté, moc mě to baví. Letos jsme měli i dobrou bojovku, hledali jsme v lese naši vedoucí. Řekli nám, že se ztratila, a my tomu fakt věřili," směje se dívka.

Když přiznávám, že jsem na táboře nikdy nebyla, odvádí mě k dalšímu týmu, prý mě naučí vázat uzly. „Je to úplně jednoduché," uklidňuje mě. Trochu se sice zamotám, ale nakonec pár uzlů zvládnu! Mám ze sebe radost.

Vedle mě si malé kamarádky zapisují něco do deníčků. Mají je prý všichni. „Dostáváme do nich i pečetě za splněné úkoly," chlubí se. S kovářem Honzou minuty rychle plynou, najednou je čas oběda. „Pojďte s námi, paní kuchařka bude ráda," zvou mě vedoucí. Oběd je vynikající a paní kuchařka moc milá, nabízí nám tolik dobrot, že už nevím, kam je dám. Ale do dětí jídlo padá jak do studny. To je tím, že mají pořád co dělat. Po obědě je klid, a tak se s nimi loučím. A na rozloučenou dostávám i zlaťák. Pravý, středověký!

Kovář Jan Matyáš: Kovadlina mě fascinovala už v dětství

Dětský letní tábor na Maršově.Hliněný tábor aneb Rytíři u hranatého stolu. Letošní tábor uherskobrodského domu dětí a mládeže se nese v duchu středověku, a tak si všichni zkoušejí nejen vyrábět keramické nádoby, ale vedoucí na Maršov pozvali i kováře, aby si mohli zkusit i dobové povolání. Umělecký kovář Jan Matyáš (na snímku)  bydlí v Uherském Brodě a své řemeslo by za nic nevyměnil. Je to vidět už na první pohled. S dětmi se baví jako starý kamarád a dovolí jim zkusit, cokoliv si řeknou.

Kovář není zrovna obvyklé povolání. Jak jste přišel na to, že byste chtěl dělat zrovna toto?

Chtěl jsem jím být od malička. Už jako malý kluk se mi líbilo, když jsme s našima jezdívali na hrady. Sledoval jsem kováře, jak vytvářejí svá díla, a strašně mě to fascinovalo. Vždycky jsem si to chtěl zkusit a nakonec jsem se tomuto řemeslu začal po škole věnovat.

Je to váš zdroj obživy nebo jen koníček?

Živím se tím, už sedm let dělám kovařinu. Tedy abych byl přesný, je to můj zdroj obživy a přitom taky koníček, což je ta nejlepší kombinace, co může být.

Jezdíte často na dětské tábory?

Zatím právě moc ne, jezdívám po jiných akcích. A tentokrát mě oslovili, abych udělal i něco pro děti tady na táboře, aby měly zážitek a mohly si to zkusit, tak jsem si řekl, proč ne. Normálně mám na rozdmýchávání ohně strojek, ale vzal jsem s sebou výheň, do které se vhání vzduch šlapáním, tak mi děti mohou pomoci.

A líbí se vám s nimi pracovat?

Moc, jsou šikovní a pořád se na něco ptají. Na práci s dětmi se mi líbí to jejich nadšení, z toho mám pak radost i já.

Kam všude jezdíváte ukazovat svou práci?

Na Buchlov i na různé jarmarky v okolí.

Děláváte i workshopy?

Ani ne, nepořádám nějaké hodiny kovařiny. Na jarmarcích ukazuji, jak pracuji já, a lidi si pak mohou mé výrobky koupit, popřípadě zkusit kovat. Před zraky diváků vyrábím zvonečky, podkovy a různé dárkové věci.

Co vás na této práci baví, a co naopak ne?

Nejhorší je na tom to horko. Když to sálá nejenom u výhně, ale i venku, to je hrozná kombinace. Nejvíc mě na kovařině ale baví to, jak se to tvrdé, nepoddajné železo dá krásně nahřát a udělat z něho cokoliv, co člověka napadne nebo na co zrovna myslí.

KAROLÍNA PEŘESTÁ