Ano, to byl můj taťka a já jako malá jsem s ním velmi nerada chodila po ulici, protože jsem mu vždy chtěla říct tolik zajímavých věcí co se v mé dětské hlavě rodilo a honilo.

Ale místo toho jsem byla neustále přerušována větami: „jéé dobrý den“, „rukulíbám milostpaní“ „Nazdár,Pepiku“ „omlouvám se, neviděl jsem vás, srdečně zdravím“.

No a to kolo bylo z roku 1918 a táta ho důvěrně nazýval Cindap(něměcky Zundapp) a nejezdil na něm z důvodu, aby naplňoval úsloví „ chudý jako herec“ , ale protože mu již pár opravdu dobrých kol v Hradišti na ulici ukradli a tak si řekl, že takové staré a omšelé kolo snad nikoho lákat nebude.

Bohužel se mýlil i to mu nakonec ukradli.

Taťka přišel do Slováckého divadla v r.1967, po ročním angažmá ve Večerním Brně. Dostal nabídku od tehdejšího ředitele Vrány , s příslibem krásných hereckých příležitostí a práce s kvalitními  režiséry.

V té době bylo spoustu „nepohodlných“režisérů odsunuto z kulturního středu v Praze a Brně, do malých měst. Díky tomu měl možnost, jako kandrdas(herecký nováček) spolupracovat s režiséry Aloisem Hajdou, Milošem Hynštem,Karlem Neubauerem, Hugo Domesem aj.

Snad se nějakým pamětníkům vybaví jako charismatický Tybalt z isncenace Romeo a Julie(r.1969) nebo Oldřich z „Oldřicha a Boženy“(r.1968), či snad v představení „ Než kouhout zazpívá“(r.1971)

V roce 1975 hrál se svým pětiletým synem Jarkem ve hře „Řvi žlutá země“, otce a syna, kdy syn rozhoduje losem o otcově životě a smrti.

Výčet her a rolí by byl dlouhý a proto přeskočím do pozdější doby, kdy by pamětníků mohlo být více. Jen namátkou: Nebe na zemi, Zelňačka, Poslední koncert, Naši furianti-role výbušného Buška, Major Terazky z „Černých baronů“, kmotříček z Karafiátových Broučků(zde s ním na jevišti stál opět jeden z jeho potomků, tentokrát druhý syn, osmiletý Matěj), Slovácko sa nesúdí, či postava Tuláčka z pohádkového příběhu Jak přišla basa do nebe.

A samozřejmě nesmím, z nostalgických důvodů, zapomenout na postavu houslisty Kalafuny ze Strakonického dudáka, kdy jsem jako třináctiletá hrála jeho dceru Lidušku. Jako „ kolega“ byl velmi přísný, mnohdy hrozil, že mě dá do zápisu (protokol, který shrnuje průběh a důležité události z každého představení)

Naučil mne všechna divadelní pravidla, zvyky a pověry (např.v divadle se nesmí pískat, jinak by představení mohlo být vypískáno, či nenosit čepici na hlavě, když jdu přes jeviště…) a já jsem mu je musela před každým představením vyjmenovat. V divadle jsem z něho měla velký respekt…

Ale pak mě , když jsme pozdě v noci přijeli z představení, které jsme hráli v jiném městě, rozespalou z autobusu přenesl do našeho trabantu, zabalil do deky a odvezl domů.

Musím přiznat, že energie,nápady, zápal i něha taťkovi rozhodně nescházely. Byl to člověk mnoha tváří a schopností. Škála jeho záběru byla velká: když pomineme hojně vzpomínané divadlo, tak nesmím zapomenout na programy pro školky a školy, kdy se dětem snažil přiblížit zákulisí divadla, ztělesněňování dědy Mráze či pořádání dětských karnevalů, kdy se bavily nejen děti, ale i rodiče. Společnost dokázal rozdovádět i tím, když vzal do ruky kytaru…

Neměl ovšem problém také pomáhat na stavbě, stát se číšníkem, řezat a sekat dřevo, pracovat ve vinohradu, stáčet víno, a co si vzpomínám-uměl opravit snad všechno.

A tak bych chtěla tohle vzpomínání zakončit tím, čím jsem začala: taťka na ulici býval hlučný a excentrický a mě to strašně rozčilovalo, ale co bych za to dala, kdybych uměla za každých okolností s entusiasmem a energií kohokoliv pozdravit já, či prohodit pár slov. Takovýmto osobitým způsobem to uměl jen on.