Přejmenujte Gottwaldov zpátky na Zlín

„Navrhuji, abychom se vrátili ke starému názvu města,“ vyzvala soudruhy, aby po devatenácti letech přejmenovali Gottwaldov zpět na Zlín.

„K napsání dopisu mě vedl občanský názor a také pořad v televizi, kde vzpomínal Gustáv Husák na to, jak se setkal s Clementisem (v padesátých letech komunisty popravený slovenský politik – pozn. red.). Nikdo mi neřekl, abych něco takového psala, nikdo mi to neradil. Prostě jsem sedla a napsala dopis. Trvalo to asi měsíc, než ho otiskli v Naší pravdě. Bylo to v květnu 1968,“ vzpomíná autorka dopisu Olga Lapčíková.

Dnes by ho prý ale napsala úplně jinak. „Byl by si úplně nepodobný. Především by tam nebyla zmínka o socialismu či o historické velikosti Klementa Go〜〜ttwalda. To byly moje názory z toho roku. Také jsem chtěla, aby si to přečetli tehdejší držitelé moci. Chtěla jsem jim to přiblížit a dát najevo, že to beru vlastně z jejich hlediska. Teď bych tam dala víc historie. Tehdy, ač jsem byla učitelkou dějepisu, jsem nejnovější dějiny neznala. Ve škole jsme se je neučili,“ vysvětlila Lapčíková. V té době jí bylo devětadvacet let a učila češtinu a dějepis na střední ekonomické škole ve Zlíně.

V roce 1968 čekala prý větší odezvu na své počínání. „Přizvali mě sice k jednání, dokonce jsem byla snad jednatelkou komise, ale ta se sešla jednou a podruhé už ne, protože mezitím přijela sovětská vojska,“ podotkla Olga Lapčíková.

To, že by se název Zlínu vrátil, prý ani nečekala. „Jen jsem to udělala pro klid svědomí. Protože jsem na to chtěla lidi upozornit a počítala jsem, že se toho chytí. Ale lidi to tehdy zas tak moc nezajímalo,“ poznamenala Lapčíková. Nejen Lapčíková na změnu musela počkat až do roku 1990.

Události odstartované rokem 1968 má stále v živé paměti. „Rok 1968 začínal už o něco dřív. Přinejmenším druhou polovinou šedesátých let, kdy se už o různých věcech uvažovalo. A nekončil 21. srpna, naopak tehdy se otevřela spousta věcí, která byla nachystaná. Rok 1968 končil buď v dubnu, nebo až v srpnu 1969. V dubnu byl generálním tajemníkem ÚV KSČ zvolen Gustáv Husák a do srpna ještě potom byly různé manifestace. Prověrky začaly až v sedmdesátých letech. Já jsem měla jakousi výhodu, že mě vyhodili ještě předtím,“ vzpomíná Lapčíková.

V osmašedesátém roce totiž podepsala dokument Ludvíka Vaculíka Dva tisíce slov a to ji stálo místo středoškolské profesorky.

Až do devadesátého roku pak musela pracovat v otrokovické teplárně jako provozní laborantka. Po revoluci sice dostala rehabilitaci a nabídli jí i místo ve škole, ale měla strach, že tuto práci po dvaceti letech pauzy nezvládne. Do školy se vrátila alespoň jako externí síla a na obchodní akademii a kožařské průmyslovce učila několik let dějepis a společenské vědy.

Přestože byla kvůli podpisu pod Dvěma tisíci slov vyhozena, dnes by je podepsala zřejmě znovu.

„Tehdy jsem byla velice sebevědomá. Teď bych byla asi moudrá a řekla bych si, že na tom tolik nezáleží. Ale v té době u mě nebylo opravdu nic jiného možného. Kdybych svůj podpis odvolala, znamenalo by to úplně se zlomit a dostat se do blázince, stále se jen kát. Dnes bych si řekla, nejsi sama na světě, nech nějakou práci jiným. Tu kontrarevoluci jsem tam ale tehdy nenašla, tudíž jsem Dva tisíce slov nemohla nazvat protistátním dokumentem,“ dodala Lapčíková.