Děkanka Fakulty managementu a ekonomiky Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně Drahomíra Pavelková prozrazuje v rozhovoru pro Deník:

,,Nejlepší pocit mám, když jsem se studenty a přednáším,“ říká žena, která toho hodně dokázala nejen v poli vědeckém, ale i v tom osobním.

Před několika týdny jste byla zvolena podruhé do funkce děkanky. Počítala jste s tím?

Kandidaturu na další volební období jsem brala spíše jako pokračování v této činnosti, pokud o to budou spolupracovníci a studenti stát.

Jak se na děkanském postu cítíte?

Nebylo to žádným mým snem ani záměrem stát se děkankou. Na vysokou školu jsem šla především učit, protože jsem k tomu tíhla. Funkce jsou spojeny s velkou zodpovědností a také se spoustou administrativy. To mě někdy odvádí od práce, kterou bych dělala raději, tedy od učení a výzkumu. Nicméně se tomu snažím i nadále věnovat.

Jaké předměty vyučujete?

Učím podnikové finance a oceňování podniku. V rámci výzkumu vedu tým zabývající se výkonností podniků a klastrů.

Takže ve vedoucích funkcích nechcete zůstat napořád.

Ne, to určitě ne. Ve vedoucí pozici je potřeba neustále generovat nové nápady, aby se škola rozvíjela. To chce po jisté době novou krev.

Pojďme se vrátit do vašeho dětství. Kde jste vyrůstala?

Pocházím ze Slovenska, přesněji z Martina.

Takže rodiče máte Slováky?

No, je to složitější. Tatínek se narodil na Vysočině. S maminkou se seznámili na Slovensku a tam i zůstali.

To mě překvapilo. Máte krásnou češtinu.

Česky jsem se v podstatě naučila tak nějak sama. Tatínek byl sice Čech, ale mluvil slovensky.

A jak jste si tedy našla cestu do Zlína?

Na Moravu jsem se přestěhovala s manželem, který pochází ze Slavičína. Studovali jsme spolu v Martině a pak ve stejné době i v Bratislavě. Tam se nám narodily dvě děti. Bydleli jsme na manželských vysokoškolských kolejích.

Na kolejích? To muselo být náročné se dvěma dětmi.

Ano, to bylo. Bydleli jsme v jednom malém pokojíku. Potom se však ve Slavičíně po rodičích mého manžela uvolnil byt, tak jsme se přestěhovali tam a později do Zlína. Původně jsme mysleli, že to bude jen na dobu mé mateřské dovolené, ale pak se nám odsud už nechtělo.

Jaké bylo vaše vysněné povolání?

V dětství jsem se chtěla stát paní učitelkou. Na gymnáziu mě to však přešlo, takže jsem se pedagogickým směrem neorientovala. Po dokončení studií jsem dostala nabídku, abych učila na vysoké škole. Nabídka mě oslovila a ukázalo se, že přece jenom je to práce, která mě moc baví.

Co děláte pro to, aby absolventi vaší fakulty našli snáze uplatnění na trhu práce? Není ekonomů přece jen příliš mnoho?

Problém s uplatněním absolventů ekonomických směrů se ukazuje jako velmi aktuální. Po revoluci s tímto problém nebyl. Za dvacet let však přibylo mnoho veřejných i soukromých vysokých škol, které se na výchovu ekonomů zaměřují. Počet ekonomů, který je dnes vzděláván, však zcela jistě nebude trh práce schopen absorbovat.

A jaká jsou tedy opatření z vaší strany?

Máme sice možnost omezit počty přijímaných studentů, ale není to úplně jednoduché rozhodnutí. Pokud je nepřijmeme my, přijme je jiná škola, která pro region opět nabídne absolventy. S kvantitou samozřejmě nahoru nejdeme. Snažíme se, aby studenti získali co nejvíce užitečných znalostí a dovedností, a pokud to jde, tak i praktické zkušenosti. Zveme do výuky odborníky z praxe, studenty zapojujeme do řešení projektů. Opět jsme zavedli povinnou praxi a nabízíme také kurzy podnikání. Snažíme se studenty vést k tomu, aby si konkurenční výhodu na trhu práce vytvářeli již v průběhu studia.

Nemyslíte si, že se univerzita rozrůstá příliš rychle a že by to mohlo mít negativní dopad na kvalitu výuky?

Univerzita dále nebude pokračovat v kvantitativním růstu. Nyní se soustředí spíše na zvyšování kvality. Problém vysokého počtu vzdělávaných studentů na vysokých školách je bohužel v systému, který je nastavený. Financování se odvíjí od počtu studentů. Kdyby byla politika ministerstva v tomto obezřetnější, k tak velkému kvantitativnímu rozvoji by nejspíš nedošlo.

Nedávno jste získala titul profesorka. Co musí člověk splnit, aby jej získal?

Po skončení doktorátu jsem pokračovala ve výuce a výzkumu, prošla jsem habilitačním řízením. Připravila jsem otevření nových oborů, podílela jsem se na řešení řady vzdělávacích a výzkumných projektů, vedla studenty v doktorském studiu. Nebyl to žádný cílevědomý proces.

Pro fakultu je zvyšování kvalifikace pracovníků důležitý proces, protože akreditační komise neumožňuje akreditaci studijních programů, které nejsou zabezpečeny v požadovaném rozsahu docenty a profesory. I já tedy ,,tlačím“ na své kolegy, kteří mají potenciál, aby si kvalifikaci zvyšovali.

Kolik jazyků ovládáte?

Angličtinu a pasivně ruštinu i němčinu. A samozřejmě mluvím plynule slovensky.

Co považujete za váš největší dosavadní úspěch?

Asi to, že jsem vychovala dvě zdravé a šikovné děti.

Čeho si nejvíce vážíte na svém manželovi?

Cením si toho, že se mnou má trpělivost. Moje práce je časově náročná, takže to se mnou mnohdy nemá jednoduché. A také toho, že se věnuje rodině a umí se o nás všechny postarat. Ale je tvrdohlavý. Ale má jednu nespornou výhodu. Není téměř vůbec ješitný.

Má vám manžel někdy za zlé, že na něj nemáte tolik času?

V poslední době mi to vyčítá velmi často a bohužel má pravdu. Když byli synové malí, snažila jsem se respektovat, že je určitá rozumná pracovní doba. Nyní kluci studují v Praze, doma jsou jenom o víkendu a já často zůstávám v práci dlouho do večera.

Snažíte se mu to nějak vynahradit?

Máme spoustu společných zájmů. Takže když máme volno, užíváme si ho vždy spolu.

Jak trávíte volný čas?

Občas hraji tenis, lyžuji, jezdím na kole, na vodu, ráda čtu. O prázdninách s manželem hodně cestujeme a poznáváme svět.

Která země vás nejvíce zaujala?

Určitě bych všem doporučila navštívit Jordánsko. Je to země plná památek a je rozmanitá i z hlediska přírody. Je pravda, že když můj manžel přišel s tím, že bychom mohli jet do Jordánska, měla jsem trošku obavy. Přece jen je tato země považována za poměrně nebezpečnou oblast. O to víc jsem byla překvapená, jakým přírodním a kulturním bohatstvím oplývá.

Kdybyste se měla charakterizovat třemi slovy, která by to byla?

Myslím si, že jsem člověk spolupracující, ráda sdílím poznatky. Na druhou stranu jsem někdy také tvrdohlavá. V naší rodině jsme totiž všichni krevní skupina B. Ta se touto vlastností vyznačuje.

Máte nějaký zlozvyk?

Nevím, jestli bych měla své zlozvyky zveřejnit. (Smích.) Ale aspoň něco: občas mám večer chuť na dobré jídlo a někdy jsem líná.

Co si představíte pod pojmem „úspěšná žena“?

Podle mě je důležité, aby byl člověk spokojený a aby okolí bylo spokojeno s ním. Je dobré, pokud dokáže pomoci organizaci, ve které působí, a také nezapomíná na lidi kolem.

Jak se stavíte k zavedení školného na veřejných vysokých školách?

Osobně bych proti školnému nebyla. Ale myslím si, že není vhodná doba pro jeho zavedení. Nejsou ještě dopracovány systémy, které by podporovaly studenty tak, aby to byli schopni ekonomicky zvládnout a také aby celý systém efektivně fungoval. A vidím zde ještě jedno úskalí.

Jaké úskalí máte na mysli?

Dnes vedle sebe působí veřejné a soukromé vysoké školy. Požadavky, které musejí naplňovat z hlediska poskytování vzdělávání a výsledků výzkumu, ještě nejsou úplně srovnatelné soukromé školy tyto procesy stojí daleko méně peněz. Školné ale vytváří srovnatelnou pozici v získávání studentů z hlediska jejich nákladů na studium. To může vytvořit pokřivené prostředí s nerovnými podmínkami.

Jak se připravujete na Vánoce? Už máte nakoupeny dárky?

V rodině si dárky na Vánoce téměř nekupujeme pouze knížky. Před čtyřmi lety jsme se dohodli, že si budeme dárky vyrábět. Vytváří to moc pěknou atmosféru u vánočního stromečku. Tyto dárky si člověk určitě nechá do konce života.

Co nejzajímavějšího jste dostala?

Velkou radost mi udělal například obraz, který namaloval mladší syn.

LUCIE MRÁZKOVÁ