Jakými prochází pocity před samotným finále či jak vůbec vypadá příprava na takovou soutěž, zodpověděla Deníku.

Jak jste se vůbec k soutěžím krásy dostala? Je mi známo, že jich máte za sebou už několik, je to tak?

Ano, to je pravda. Mojí úplně první soutěží krásy byla soutěž Tvář Dobrého dne 2012, kterou každoročně pořádá regionální týdeník v Uherském Hradišti. Tam jsem se přihlásila na popud mé maminky. Byla to pro mě první a zároveň důležitá zkušenost. Šlo totiž o mé vůbec první setkání se soutěžemi krásy. Po vítězství v této soutěži mě redaktoři týdeníku přemluvili, abych zkusila účast na České Miss 2013. Zúčastnila jsem se proto castingu ve Zlíně a postoupila jsem do třetího, tedy posledního castingového kola. Na semifinále to tehdy nestačilo, ale i tak to byl pro mě velký úspěch. Do té doby jsem měla za sebou jen několik focení a dvě přehlídky v rámci mé první soutěže. O to víc mě také překvapilo, když za mnou po skončení finále přišel jeden z porotců s tím, že jsem se porotě moc líbila, ale jsem ještě mladá a nezkušená. Ať to ale v každém případě nevzdávám, dva tři roky sbírám zkušenosti a zkusím se přihlásit znovu. V tu chvíli se mi změnil život. Vzala jsem si jeho slova k srdci a přihlásila jsem se do další soutěže. Potom už přicházely jedna za druhou.

Takové zážitky vám určitě dávají hodně zkušeností do života. Co to je především?

Ano, je to tak. Na těchto soutěžích jsem se potkávala s mnoha lidmi, díky kterým jsem začala chodit na přehlídky, fotit či pracovat jako hosteska. Za ty následující tři roky, než jsem se zúčastnila castingu na Českou Miss 2016, jsem stihla nasbírat několik titulů ze soutěží krásy. Asi nemůžu určit jeden titul, který mi dělá největší radost, ale mimo Tvář Dobrého dne, která byla mou první zkušeností a ve které mě zvolili čtenáři, mě těší také vítězství v miss vysokých škol Miss Academia 2014. Tehdy mě na první místo totiž zvolila už odborná porota. Ráda jsem také za mou první soutěž v zahraničí Miss Alpe Adria International 2014. Ta se konala v Itálii, kde jsem se sice neumístila, ale nabrala jsem tam spoustu zkušeností. Nicméně za největší úspěch a zkušenost osobně považuji účast na soutěži Charity Queen of One Power International, konané na Tchaj-wanu. Na tuto soutěž jsem odletěla minulý rok v listopadu jako jediná zástupkyně České republiky. Strávila jsem tam 16 nezapomenu­telných dní. Vítězství v doprovodné soutěži Miss photogenic a umístění v TOP 20 z celkových osmdesáti kandidátek byly pro mě tehdy už jen třešničkou na dortu. Organizátoři této soutěže byli velice milí a ochotní nám kdykoli pomoci. Na Tchaj-
wanu jsme navíc stihli navštívit spoustu krásných míst i poznat tamější kulturu. Jsem za tuto zkušenost opravdu vděčná a doufám, že ještě někdy v životě budu mít možnost Českou republiku na mezinárodní soutěži krásy reprezentovat.

Na Českou Miss 2016 vás přihlásil opět někdo z rodiny?

To ne, tentokrát jsem se hlásila už sama. Zúčastnila jsem se castingu v Pardubicích, což byl jediný termín, který jsem stíhala, protože hned další den jsem odlétala na zmiňovanou soutěž na Tchaj-wanu. O tom, že se chci zúčastnit castingu na Českou Miss, věděla asi jen maminka, sestřička a jedna kamarádka.

Jak to bylo s vaším sebevědomím tentokrát? Přece jen jste už pobrala daleko více zkušeností…

Abych řekla pravdu, na první casting České Miss jsem šla se smíšenými pocity. Hodně jsem váhala. Jen den před tím jsem byla u kamarádky v Praze a když jsem ráno stála na nádraží a kupovala si lístek na vlak, málem jsem už řekla Uherské Hradiště. Pak jsem si ale uvědomila, že pokud to nezkusím tentokrát, tak už to nezkusím nikdy a budu si to do konce života vyčítat. Nakonec jsem tedy koupila lístek do Pardubic. Ten casting mi tehdy utekl strašně rychle, po vyhlášení semifinalistek jsem neměla ani čas na nějaké velké radování, protože jsem pospíchala domů dobalit si poslední věci před cestou na Tchaj-wan. Na semifinále jsem pak šla pár dnů po návratu z Tchaj-wanu už celkem nabuzená úspěchy, kterých jsem tam dosáhla. Až tehdy jsem začala tak nějak věřit, že by to finále tentokrát mohlo vyjít. A přesto, že se mě v průběhu semifinále ještě několikrát zmocnila nejistota, nakonec to vyšlo!

Jak vůbec vypadá taková příprava na finále České Miss? Co jste všechno musela absolvovat?

Společně s dalšími dívkami máme za sebou soustředění v Thajsku a na Čapím hnízdě. To samozřejmě obnášelo spoustu focení, natáčení, rozhovorů i zážitků. Řekla bych, že na samotné finále se nijak speciálně nepřipravuji. Je ale pravdou, že už před rokem jsem začala chodit do posilovny a snažím se jíst ještě daleko zdravěji. Věřím, že to má smysl, sama se teď cítím mnohem lépe, nehledě na to, že místo kalhot velikosti L teď nosím S. Ale to může být způsobeno i špatným číslováním. Ještě čtrnáct dní před finále jsem si byla trošku odpočinout a chytit bronz na týdenní dovolené společně s přítelem v Egyptě.

V rámci příprav trávíte hodně času se svými soupeřkami. Jaké jsou vůbec mezi vámi vztahy? Jste si s některou z nich vysloveně blízká?

Nevím, jestli si vůbec dokážete představit kupu deseti slečen po hromadě celých čtrnáct dní. Myslím si, že i pro dlouholeté kamarádky by to byla těžká zkouška, ne tak pro deset dívek ze všech koutů republiky, které se předtím viděly pouze jednou. Samozřejmě že se ke konci zahraničního soustředění dostavila i pověstná „ponorková nemoc", ale ta byla podle mě způsobena spíš únavou a steskem po domově. Popravdě jsem se tohoto soustředění původně obávala mnohem víc, než bylo nakonec třeba a musím říct, že jsme jej nakonec zvládli všichni velice dobře. Netvrdím sice, že jsou z nás nejlepší kamarádky, ale nevím o žádných větších sporech, které by se mezi finalistkami objevily. Povahově je mi ze soutěžících nejbližší asi Domča Košťálová, finalistka s číslem 10.

Jen za několik hodin se postavíte před finálovou porotu. Jak si věříte teď bezprostředně před závěrečným večerem?

Necítím se být oprávněná vůbec odhadovat, jak to letos dopadne. Každá z finalistek je něčím zajímavá, v něčem vyniká, ale zároveň má, tak jako každý člověk, i své chyby. Bude záležet jenom na porotě, co konkrétně ocení, co se jí bude líbit a kdo jí bude sympatický.

Čím myslíte, že by jste mohla porotu oslnit právě vy?

Jako co jsou mé silné stránky? Většina lidí by asi řekla, že to budou především moje vlasy, díky kterým jsem jiná. Už jsem však zaznamenala i negativní komentáře, že bez mých vlasů bych byla jen obyčejná „tuctovka". Já za své největší plus v tuto chvíli považuji asi zkušenosti z předešlých soutěží, hlavně z té na Tchaj-wanu, o které jsem přesvědčená, že mi dala opravdu hodně. Ale jak jsem už řekla, všechno záleží na porotě a já se neodvažuji tipovat, co se jim bude líbit nejvíc.

Bude vás na finále doprovázet nějaký talisman pro štěstí?

Na soustředění v Thajsku nám tamější buddha všem finalistkám přivázal náramek pro štěstí. Ten musíme nosit do té doby, dokud se nerozpadne. Kvůli nejrůznějším focením jsem už bohužel náramek musela několikrát sundat, což by se nemělo dělat. Nicméně po skončení focení jsem si ho vždy znovu navlékla na ruku a nosím ho dodnes. Nevím, jak ostatní finalistky, ale já osobně na talismany docela dávám, a proto věřím, že mi tento náramek dodá energii a přinese štěstí, a to i přesto, že jsem ho už několikrát musela sejmout.

A co podpora přímo v hledišti, bude také?

Ano, to bude. Přímo v sále budu mít sestřičku s maminkou. Nicméně věřím, že lidí, kteří mi budou držet palce doma u televize, bude mnohem víc.

V případě, že by to dnes večer přece jen vyšlo, očekáváte nějaké změny ve svém soukromém životě?

Za zásadní změnu považuji asi to, že bych začala trávit většinu mého času v Praze, což pro mě ale není zase tak zlá představa. Hlavní město a jeho historické uličky v centru se mi totiž líbily už od malička. I na vysokou školu jsem chtěla jít původně do Prahy, ale nakonec jsem se rozhodla pro Brno. Nicméně Praha mě láká pořád.

Stihla jste si vůbec nějakým způsobem užít Velikonoce?

Zrovna na Velikonoční pondělí nám začalo poslední soustředění v Praze, takže pro mě se letošní Velikonoce nesly ve znamení chystání věcí a cestování.

Jak vás tak poslouchám, cestování máte nejspíš hodně ráda, není to tak?

To máte pravdu. Cestování je mým koníčkem. Moc ráda cestuji, a to hlavně k moři. Kromě Tchaj-wanu, Thajska a Egypta jsem navštívila třeba také Albánii, Maroko, Černou Horu, Chorvatsko, Řecko a další místa. Asi největším zážitkem mého života byl skok padákem ze čtyř kilometrů. Občas se ale projeví i obavy. Třeba při cestě na Tchaj-wan jsem ze samotného letu velký strach neměla a na přesednutí v Amsterdamu jsem měla dostatek času, nicméně ve škole jsem v angličtině nikdy moc nevynikala, takže se u mě před odletem projevily přece jen známky strachu.

V současnosti studujete speciální pedagogiku. Ta s cestováním příliš nesouvisí. Co vás k tomuto oboru přivedlo?

Už jako malá jsem chtěla být paní učitelkou. Nikdy jsem však neměla jasnou představu, co bych chtěla učit. Při vypisování přihlášek na vysokou školu mě zaujala právě speciální pedagogika, tak jsem si přihlášku na tento obor zkusila podat. Vyšlo to a jsem za to moc ráda, určitě bych neměnila.

Je něco, co při současném životním tempu naopak postrádáte?

Asi ano. Mám devítiletou sestřičku Nelinku, se kterou teď bohužel netrávím moc času. Když jsem ale doma, tak se jí snažím co nejvíc věnovat. Občas také za námi jezdí na prázdniny, nebo na víkend na Slovensko k mému příteli.