Jeho bohaté apoštolské působení v několika farnostech na Moravě a oslavy jeho jubileí byly dobrou příležitostí k malému ohlédnutí za jeho životní poutí ve službě Boží. Svůj život začal zlechovský rodák páter Mareček popisovat, jak má ve zvyku, s úsměvem na rtech.

„Světlo pozemského světa jsem spatřil v pátek 24. července 1919. O dva dny později, v den Anenské pouti mě nechali rodiče pokřtít v kostele v Boršicích, protože ve Zlechově byla jenom malá kaplička zasvěcená svaté Anně z roku 1852,“ vypravuje jubilant a s úsměvem bilancuje svůj další život. „V sedmé třídě gymnázia jsem se rozhodl, že půjdu studovat na kněze. Kněžské svěcení jsem přijal se svými dvanácti spolužáky 2. července 1944 v Olomouci a primiční mši svatou jsem sloužil na Velehradě. Přes dobu převratu jsem byl rok ve Slavičíně, v roce 1945 jsem přestoupil do Lidečka u Vsetína. Tam jsem působil osm let, než mě přeložili do Kelče,“ popisuje svou kněžskou cestu. Pak se na chvíli odmlčí, zahledí kamsi do dáli a začne skládat slovo ke slovu o životě v kelčské farnosti, kde působil jako farář devatenáct let.

„Součástí farnosti bylo deset valašských dědin, jejichž občané byli velice pracovití a na tehdejší komunistickou dobu velice pevní. Aby měli s komunisty co nejméně problémů, nabádal jsem farníky, aby plnili dodávky, které po nich stát vyžadoval. Lidé i já jsme se museli krýt. My jsme chtěli dokázat to, že jde žít podle svého způsobu, ale také si plnit povinnosti vůči státu,“ listuje stále živými vzpomínkami na nelehkou dobu padesátých let páter Mareček. „Komunisté mně pořád něco zakazovali, několikrát mě chtěli přeložit do jiné farnosti. Ale stačilo, abych jim pohrozil tím, že řeknu lidem, aby přestali plnit dodávky a oni si mě pro působení ve farnosti vynutí,“ vzpomíná jubilant. Jedním dechem podotýká, že Kelčsko bylo tenkrát nejúrodnější krajinou na Valašsku, a tak si to s ním ani s lidmi v tom kraji nechtěli tehdejší okresní funkcionáři rozházet.

Velkodušnost a statečnost byly pro něho jako faráře velmi nutné, aby dovedl snášet útrapy režimu, pomáhat lidem, snášet chyby mnohých a ujímat se ve službě Boží. „Z kněze musí vyzařovat láska ke všem bližním, jakož i pravá pokora, která ho činí milým Bohu i lidem. S každým člověkem jsem mluvil. Já se nikdy nedíval, kdo na prsou nosí pěticípou hvězdu nebo kříž,“ zdůrazňuje Mareček, který na vlastní žádost byl ve svých třiapadesáti letech přeložen blíž ke své rodné obci.

„Dostal jsem se do Nivnice, kde jsem působil sedmnáct let. Na tamní farnost a farníky mám mnoho pěkných vzpomínek,“ rozplývá se emeritní farář. Do své rodné obce se vrátil před dvaceti lety. Ve svých sedmdesáti letech v ní inicioval zřízení farnosti a stavbu kostela. Svůj rodný dům, který od základu přestavěl v hezkou vilku, změnil ve faru.

„Stavba kostela o rozpočtu 4 miliony korun byla realizována z finančních sbírek a darů věřících. Co bylo velmi důležité, byla brigádnická činnost občanů. Kromě odborných prací si Zlechovští postavili kostel sami. A ještě někteří řemeslníci dělali práce na kostele zadarmo,“ vyzdvihuje iniciativu lidí Mareček, který byl ve Zlechově činným farářem až do roku 2007.

Zdeněk Skalička

Čtěte také:

Zlechovský páter Mareček oslavil dvě jubilea