S radostí ukazuje své obrazy, na kterých se červenají nosy ovíněných šohajů a ve vypitých lahvích poletují zvláštní krojovaní andělíčci. „To jsou slováčtí džinové,“ říká s úsměvem.

Popište prosím moravským Slovákům, jak vypadají Vánoce v Bretani.

Patří k nim půlnoční mše sloužená bretoňsky. Koledy se tam moc nezpívají, to spíše církevní písně. Jinak jsou v této oblasti Vánoce podobné těm francouzským a v současnosti už pozbyly tradičního ducha. Vždyť 24. prosince je pracovní den. Tradice v Bretani bohužel zmizely v mnohem větší míře než tady.

Jak jste tedy slavil Vánoce, než jste se přestěhoval na Moravu?

Pracoval jsem celý den do sedmi hodin do večera. Pak jsem spěchal zabalit dárečky a nachystat tradiční půlnoční pokrm. Ten je velmi bohatý. Servírují se ústřice, obrovská husí játra, uzený losos a další luxusní jídla. Jako dezert se podává dort, jemuž se říká „vánoční poleno“. Opravdu tak vypadá. V souvislosti s polenem si však vzpomínám ještě na jeden zajímavý vánoční zvyk, který už vymizel. U nás doma se do krbu dávalo velké poleno. Jeho ohořelé kusy se pak schovávaly jako talismany.

Jak slavíte Vánoce na Slovácku?

Úplně všechno nedodržujeme. Ale pod talíř dáváme šupinky. Jíme med a rybu s bramborovým salátem. Kapra ale ne, já mám raději filet. Na zdejších Vánocích se mi líbí střídmost. Na rozdíl od francouzské okázalosti jim dává punc skutečného duchovního svátku. A těch krásných pohádek…

Na co o Vánocích myslíte?

S ženou se před večeří modlíme, aby lidé byli moudřejší a pokojnější. A my samozřejmě také. Abychom v životě tropili méně hloupostí. Abychom se měli rádi a aby pravda zvítězila. A s ní směr „mámesarádismus“.

To mě překvapilo, že se modlíte. Někde jsem o vás četl, že jste vzhledem k církvi nevěřící.

Rozhodně o sobě nemůžu říkat, že jsem věřící pod křížem. Věřím, ale jsou to mé natolik intimní záležitosti, že o nich nemůžu hovořit, mám to vnitřně přísně zakázané. Jsem nábožensky neorganizovaný.

Co vy a Silvestr?

Je to formální svátek, duchovně prázdný. Komerce podobná Santu Clausovi. Proti tomu jsem měl averzi už v Bretani. To je kurevní panáček, patří do Ameriky.

Jaké další tradice kromě Vánoc v průběhu roku slavíte?

Všechny! Slovácké svátky jsou tak krásné. Fašank, hody, vinobraní, Mikuláš. Co já jsem zažil báječných hodů na Podluží a hanáckém Slovácku… Dodnes vzpomínám, jak jsem tamním chasám pomáhal se stavěním hodového máje. Prostě nádhera.

Kolik jste vlastně namaloval folklorních obrazů?

Moc ne. Rychle jsem pochopil, že popisovat folklor na začátku třetího tisíciletí je zbytečné. Ne proto, že bych ho neměl rád. Naopak. Ta realita je tak krásná, že se může fotit a filmovat, ale malovat ji nemá žádný výtvarný užitek. Proto jsem také místo malování folkloru zkoušel malovat přímo do folkloru. Vymýšlet nové kroje, zvyky, symboly. Na Slovácku i v Bretani. A lidé to nikde nepochopili.

Nedokázal jste jim to pořádně vysvětlit?

Jeden člověk to asi dělat nemůže, bylo by třeba založit nějaký spolek, a to se mi nepovedlo. Nejdynamičtější folkloristé totiž už mají svůj směr vytyčený. Jura Pavlica je úžasný muzikant a skladatel, Laďka Košíková výborná choreografka. Všichni už mají svou orientaci a já je s mými výmysly nebudu otravovat.

Zkuste uvést nějaký váš výmysl.

Kdysi jsem se snažil v Míkovicích založit vtipnou tradici, ale vydržela jen dva nebo tři roky. To byl fór! Myslel jsem si, že bychom místo Mařeny či Morany mohli vynášet něco jiného. Nejhoršího nepřítele člověka. A tím je lidská blbost. Pitomost. Tak jsem vymyslel „Pitomoru“. Vypadala stejně jako Morana, nesli jsme ji s klubem Úterníků z Mařatic do Míkovic a hodili ji do Olšavy. Ale třeba můj kamarád František „Holmes“ Ilík byl proti, hodně lidí to nepochopilo, a proto jsme toho nechali.

Moarch Eveno se narodil 7. 11. 1934, pochází z padesátitisí­cového bretaňského města Gwened (francouzsky Vannes). Vyučil se elektrikářem a prošel několika dělnickými povoláními. Do ČSSR poprvé zavítal v roce 1985, kdy byl s kulturní delegací v Brně. Uchvátilo jej Slovácko, na které se natrvalo přestěhoval v roce 1992. O dva roky později se oženil s manželkou Zdenou. Místo svého křestního jména rád používá přízvisko Miško. Celý život se věnuje výtvarnému umění, na Slovácku proslul především obrazy a ilustracemi s folklorní tematikou.