Evangelickým farářem v Uherském Hradišti jste už pár měsíců. Stihl jste se za tu dobu už rozkoukat a usadit v našem kraji?

Mám sice změněné trvalé bydliště a vnímám, jak krásné město Uherské Hradiště je, ale s tím rozkoukáváním to zatím postupuje dost zvolna. Vím, kam jít na nákup, kam k doktorovi, ale jsem docela zavalen prací, takže se těším, až bude trochu víc času a poznám město a okolí i jinak, než jak potřebuji vzhledem ke své profesi. O dost horší situace je dokonce v místech, kam jezdím také konat bohoslužby, ale nebydlím tam. Tam většinou přijedu, udělám, co je třeba, a zase jedu domů nebo mám další program někde jinde. I když je pravda, že jsem se několikrát prošel po Luhačovicích a vím už, kde je který pramen.

Jaká je vlastně vaše náplň práce, co vše máte nyní na starosti?

To, co je nejvíc vidět, jsou nedělní shromáždění a shromáždění v týdnu. Kromě Hradiště jezdívám i do Napajedel, Uherského Brodu a Luhačovic, takže jde o poměrně rozsáhlé území. V každém místě se vedle nedělních bohoslužeb koná i biblická hodina. Jestli všechno dobře dopadne, tak třeba v létě pojedeme společně někam na týden na nějaký táborový pobyt. Chodím na návštěvy ke členům sboru. Do nemocnice, do křesťanské mateřské školy, do diakonie, je toho víc. A někdy se také musím připravovat. Ono to nepřijde samo, že člověk někde něco řekne. A občas je třeba i úřadovat. Do toho přicházejí pohřby, svatby a křty.

Biblická hodina, co si pod tím máme představit?

V prvních měsících jsme probírali různá témata třeba odpuštění, křest, politiku, hudbu a mnoho dalších. Od Nového roku došlo ke změně a promýšlíme na pokračování starozákonní knihu Exodus. Výhodou biblických hodin je, že se do dění můžou více zapojit lidé. A také se ptají, diskutují, přinášejí své pohledy na věc. Někdy je to velmi zajímavé. V Uherském Hradišti a Luhačovicích se scházejí také děti. Lidově se tomu říká „náboženství". Já to slovo nemám rád. Děti poznávají biblické příběhy, zpíváme, hrajeme různé hry, cvičili jsme na Vánoce divadlo, které jsme potom v modlitebně hráli, a lidem se snad docela líbilo. To je náplň toho setkání.

Přišel jste na místní faru s nějakou vizí nebo představou, co byste rád změnil, jak působit na věřící a podobně?

Farář na evangelický sbor nespadne z čistého nebe. Nejsme někým shora přidělováni na určité místo, a tak to ani nemůže být o tom, že bych měl mít dojem, co všechno má být jinak. Mě naopak zaujalo, jak v mnoha ohledech blízké mi zdejší prostředí připadalo, hned když jsme začali jednat s místním sborem. V mém bývalém působišti jsme doslova od nuly začínali s ekumenickými, tedy mezicírkevními kontakty. Zde už léta vzájemné vazby mezi církvemi existují, působí zde řada nekatolických církví a setkáváme se jak při biblických hodinách, tak třeba právě v lednu při aliančním týdnu nebo týdnu modliteb za jednotu křesťanů, kdy se konají setkání i s církví katolickou. V bývalém působišti jsme mluvili a posléze zavedli častější vysluhování Večeře Páně. Zde už bylo zvykem, že se každý měsíc Večeře Páně koná. Také se zde lidé schází první neděli v měsíci po bohoslužbách u kávy a občerstvení, povídají si, vědí tak víc o sobě a můžou si být i oporou, což považuji za správné a prospěšné.

Je něco, co vám zde chybělo?

Jednou z věcí, která zde nebyla a o kterou jsem stál, byl pěvecký sbor. Moje žena totiž ve Sněžném, kde jsme prožili přes dvanáct let, takový dala dohromady a měla pocit, že zde pro to nebude příhodná situace. Ale opak byl pravdou. Myslím, že lidi zpívání docela baví. Nevytváříme profesionální těleso. Spíš chceme, aby lidé svým zpěvem vyjádřili svou víru nebo své životní naladění. Už jsme několikrát při bohoslužbách vystoupili a bylo to vděčně přijato. Kdyby měl někdo zájem přijít, bude určitě vítán. Scházíme se ve středu v 18 hodin.

Společně s husitskou farářkou Ivou Pospíšilovou jsme se nyní přidali k duchovní práci v nemocnici. Vždy ve středu od 13 hodin budeme k dispozici buď pro bohoslužby, biblickou hodinu nebo pro rozhovor. Oslovili nás pracovníci nemocnice Jitka Bílková a Ludvík Valouch a mně přišlo úžasné, jak těmto lidem šlo o to, aby nemocnice nabízela i v oblasti duchovní co nejlepší péči.

Oslovujete nějakým způsobem třeba i mladé lidi?

V současné době chystám nabídku určitých přednášek pro střední školy, aby se studenti třeba dozvěděli víc o Bibli, aby se dozvěděli něco o sektách či dějinách církve. Možná také školy přijdou s nějakým nápadem, co by potřebovaly v rámci doplnění výuky. Jistě se rád nechám inspirovat. Taky zveme k besedám různé hosty. Zajímavé setkání bude určitě to březnové, kdy k nám přijede Ladislav Moravetz, který má na starosti hudbu v naší církvi. Je skvělý muzikant a setkání s ním je vždycky strhující. V květnu přijede člen synodní rady, tedy vedení naší církve, Daniel Ženatý, jehož otec kdysi v Uherském Hradišti působil jako vikář. Pracuje s vězni, na jeho vyprávění se dost těším.

Jak vlastně funguje evangelický sbor, co je jeho smyslem? Jste spokojen s jeho nynějším působením?

Stejně jako u jiných křesťanských církví, i evangelický sbor má být místem, kde se lidé dozvídají o tom, že je má Bůh rád, že kvůli nim poslal na naši zem Ježíše Krista a že to, co se stalo kdysi o Velikonocích v Jeruzalémě, má smysl i pro dnešní dobu. To je to nejpodstatnější. Všechno, co konáme, má k tomuto základu směřovat. Jinak je sbor také organizací s vlastním „IČ", vede účetnictví, řeší různé technické problémy a náležitosti. Toto všechno funguje velmi dobře. Úkoly jsou rozdělené mezi několik lidí. Vždycky se najde někdo, kdo v případě potřeby pomůže. Pokud jde o samotný smysl existence sboru, tam je to se spokojeností už složitější.

Povídejte, co vás trápí?

Lidé, kteří sem chodí, jsou skvělí. Mají jasno, vědí, proč tu jsou, co od života čekají, kam míří. Bohužel řešíme, stejně jako ostatní církve, proč většina společnosti v současnosti nemá zájem o křesťanství. Chyby budou i na naší straně. Myslím, že nám neprospěly ani restituce. Tím se část společnosti postavila možná definitivně proti církvím. Potíž je i s tím, že lidé mají dnes nepřeberné množství možností, jak trávit volný čas, čím se zabývat. Pro většinu je církev pouze jednou z možností. A samozřejmě čtyřicet let omílaná ateistická propaganda také vykonala své. Dnes to spíš vypadá, že lidé svůj duchovní hlad chodí zahánět do „asijských restaurací" nebo začleňují do svého života pohanské duchovní proudy či si vytvářejí vlastní náboženskou směs, podle své chuti.

Pod vaši církev patří například místní diakonie. Jak probíhá vaše vzájemná komunikace, spolupráce?

Jsem moc rád, že tady v Uherském Hradišti diakonie je. Je to znamení, že církev umí něco pro lidi udělat. Před patnácti lety se podařilo začít konkrétní pomoc mentálně postiženým a dodnes to trvá a funguje. Středisko je samozřejmě samostatné a svébytné, ale existují pevně dané vazby na sbor. Já se stal členem dozorčí rady, seznamuji se tedy s tím, co se v diakonii děje. Také chodívám do střediska s kytarou. Zpíváme, povídáme si. Až si bude místní diakonie připomínat výročí vzniku, dáme k dispozici naše prostory a sborovou zahradu. Zdá se mi, že komunikace i spolupráce fungují dobře, ale to musí také posoudit druhá strana.

Jak silná je vlastně evangelická víra na Uherskohradišťsku, potažmo v celé republice? Jsme spíše katolická země, zdá se.

Je to tak, třebaže v posledním sčítání lidu zaznamenaly všechny církve dost citelný pokles. Českobratrská církev evangelická sice vychází jako nejpočetnější nekatolická církev v České republice, ale jsme opravdu menšinovou církví. Evangelický sbor v Uherském Hradišti má papírově 575 členů, ale skutečnost je docela jiná. Odhaduji, že v regionu je asi 100 lidí, kteří jsou opravdu aktivní, chodí do shromáždění a myslí na potřeby sboru. Máme také hodně lidí, kteří už do shromáždění chodit nemůžou. Věk a zdraví jim to neumožňují. To je spíš prostor pro nás, abychom jim pomohli a alespoň je navštívili.

Dá se nějak v jednoduchosti vysvětlit rozdíl mezi katolíkem a evangelíkem?

Evangelík je křesťan stejně jako katolík. Jádro naší víry je stejné. Hlavou církve je podle nás Kristus, papeže k tomu nepotřebujeme. Slyšel jsem ovšem i od jednoho katolického faráře, že pro něho je papež jen římský biskup. Marie, matka Ježíšova, je pro evangelíka inspirativní osobností, která přitakala Boží vůli, ale není královnou nebes. Tam, myslím, patří jen Bůh. Nemáme tak výstavné kostely. Skoro v nich chybí obrazy a zbytečné ozdoby. Máme za to, že člověk může konat službu v církvi na základě pověření církve jako společenství. Můžeme mít třeba i lidi, kteří mohou vysluhovat Večeři Páně a křtít a přitom to nejsou faráři. I v našem sboru je několik lidí, kteří v případě potřeby mají nedělní kázání. Evangelický duchovní může být muž i žena. Nežijeme v celibátu, protože věříme, že Pán Bůh dal člověku i dar manželství. Koneckonců i Kosmas byl ještě ženatý kněz. Považujeme svědectví Bible za důležité a zásadní pro naši víru. Existují samozřejmě hlubší a složitější věroučné rozdíly, ale ty bych tady jen těžko vysvětloval.

Jaký je váš názor je důležité pro víru chodit pravidelně do kostela, modlit se, nebo mít Boha takzvaně v srdci?

Soukromé křesťanství je teď strašně módní. Možná bychom to mohli ještě okořenit nějakou internetovou církví. Ono už ledacos existuje. Cvakají se modlitby do klávesnic počítačů, lze si stáhnout kázání z webu, můžu si pustit bohoslužby v rádiu nebo televizi. Nějak se zapomnělo, že to jsou možnosti pro ty, kdo nemohou do společenství přijít, nebo pro ty, kdo chtějí za neděli slyšet více než jedno kázání, třeba proto, aby měli víc podnětů k zamyšlení. V Bibli se říká, že víra je ze slyšení. Nějak se tím chce říct, že je dobře, když je pohromadě víc lidí. I Ježíš říká, že kde jsou dva nebo tři, je on uprostřed. Alespoň dva nebo tři. Aby to bylo společenství, protože jenom tam může víra nést nějaké plody, jenom tam se můžu stát druhému bližním, můžu si ověřit, že nevěřím špatně, že jsem si něco nevymyslel, že jsem se nevydal špatným směrem.

Prozraďte i něco o sobě co děláte rád, když se nevěnujete zrovna svému povolání, či snad poslání?

Jako spousta lidí v současné době mám trochu dojem, že na své záliby nemám čas. Tím, že jsem vystudoval elektrofakultu na ČVUT, mám blízko k výpočetní technice. Snažím se zajímat o novinky a trendy v této oblasti. Občas někomu pomůžu s počítačem. Rád čtu, ale dostávám se k tomu hlavně při dovolené nebo když jsem nemocný. Občas se s manželkou vydáme do divadla. V autě poslouchám nějakou hudbu, jindy se k tomu skoro už nedostanu. Občas si zahraju na kytaru i mimo svou práci, jen tak pro radost.

Michal Vogl

- ženatý, 45 let

- narodil se v Praze, vystudoval fakultu elektrotechnickou na ČVUT, obor elektronické počítače

- po převratu v roce 1989 nastoupil na Evangelickou teologickou fakultu UK

- působil jako evangelický farář v Boskovicích, ve Sněžném a od září minulého roku v Uherském Hradišti

Autor: Petra Kučerová