„Oba synové byli na začátku osmdesátých let připraveni opustit vlast. A jelikož jsem s jejich rozhodnutím naprosto souhlasil a úmysl podpořil, o něco snadněji jsem se s touto situací pak dokázal smířit,“ začíná svůj příběh šestasedmdesátiletý muž. „Následky vzniklé jejich odchodem jsme si se ženou museli v tehdejším Československu prožít sami. Výslechy, vyšetřování a obvinění z podezření ze spolupráce s StB, které jsem absolvoval již podruhé po odchodu mladšího syna, mě jen utvrdily o správnosti kroku dětí,“ pokračuje Ulčík, jenž o odchodu za syny vážně uvažoval.

Po prožití množství totalitních absurdit se s oběma potomky, Zdeňkem a Pavlem, setkal po čtyřech letech ještě před listopadovou revolucí. Pátrání po sourozencích a dalších vlastních kořenech naplno rozvinul až po roce 1989. Z početné vlčnovské rodiny byl nejmladším dítětem s třemi vlastními a čtyřmi nevlastními sourozenci. „Nejstarší bratr Josef byl za války totálně nasazený nejdříve v německém Flensburgu u dánských hranic, poté v rakouském Berndorfu, kde pracoval jako pekař. Na konci války však podlehl tamnímu bombardování,“ vzpomíná rodák z Vlčnova.

První cestu do ciziny tedy záměrně spojil s návštěvou místa, kde mu bratra vzala válka. S pomocí syna Pavla našel nejen hrob a dům, kde Josef žil, ale navíc se setkal s devadesátiletou bytnou, u které bratr bydlel. Méně úspěšné bylo pátrání po druhém bratru Stanislavovi. Ten se do zahraničí vydal v šedesátých letech, ale po převratu se vrátil do Čech a zůstal v Praze. „Stanislav rodnou vesnici navštívil pouze dvakrát. Pak s rodinou zpřetrhal všechny kontakty. Dodnes tedy nevím, zda ještě žije, či ne,“ posmutněl Ulčík.

Nevlastní sourozenci odešli po válce za prací do pohraničí, kde prožili zbytek života. Po celou dobu však zůstávali v úzkém spojení. O deset let starší sestra Anna z otcovy strany se vrátila zpět do rodiště, kde žije dodnes. Překvapující zprávu obdržel Ulčík po válce, v které se dozvěděl o otcově bratru Karlovi, žijícím od dvacátých let v Americe.

„Strýce jsem kontaktoval a zůstal s ním ve spojení pomocí dopisů. Fotka jeho americké rodiny z Wisconsinu mi stále připomíná tuto větev. Setkání s jeho synem, válečným veteránem, se při jeho jediné návštěvě Vlčnova hříčkou osudu neuskutečnilo,“ popsal starý muž, který prozradil své přání: „Tatínkova sestra emigrovala do USA také. Více o ní nevím. Snad se dalšího pátrání po amerických příbuzných ujme vnuk Michael a najde novou rodinnou větev.“

Marie Beníčková