Jsou to účastníci tábora, který tady na kopaničářské Žítkové již dlouhá léta pořádá uherskohradišťská pobočka celorepublikového ekologického hnutí Brontosaurus. Hlavním zájmem patnáctky účastníků je obhospodaření místní přírodní rezervace Hutě. Konkrétně jde o pokosení bezmála sedmi hektarů bělokarpatských luk, na nichž se vyskytují vzácní živočichové i rostliny včetně vyhlášených orchidejí. Pokud lidé se sečením ustanou, druhová pestrost se odtud vytratí.

Po sedmé hodině se táborníci vydávají na asi pět minut chůze vzdálenou louku, kosy přes ramena. „Naše činnost spočívá ve zkosení celého prostoru, nasušení posečené biomasy a jejím odklizení. Kvůli tomu jsme již před mnoha lety začali spolupracovat s místními zemědělci, jichž je naštěstí čím dál víc. Daří se nám udat jim seno na zimu pro domácí zvířata," vysvětluje vedoucí žítkovského tábora Ivana Macháčková.

Po dvou či třech hodinách sečení, až padne rosa, se pracovníci pustí do sušení, tedy otáčení a rozhazování pokosu. Až pořádně vyschne, přijede některý z žítkovských hospodářů a nechá si naložit kopku na vlečku.

Letošní patnáctičlenná parta lidí ve věku od 18 do 35 let je bohatě namíchaná. Nováčci i zkušení kosci, mladíci z Moravy i dívky z jižních Čech. Faktem však je, že zájem o pracovní formu letních pobytů upadá. Vždyť před pár lety byla obsazenost tohoto tábora více než dvojnásobná. „Je to škoda, vždyť člověk má možnost se na dva týdny více přiblížit zpět k přírodě. Kosa, to je návrat do devatenáctého století, k řemeslu, zemědělskému umění. Netuším, jak současnou mladou generaci na toto nalákat ani jakým způsobem mládež uvažuje," přiznává vedoucí Ivana Macháčková.

Mezi řady dobrovolníků se letos poprvé přihlásila devatenáctiletá Kristýna Pouchová z jihočeského Milevska. Dívka teď v terénu trochu bojuje s francouzským klíčem a šroubkem, kterým si chce posunout rukojeť kosy, aby se jí lépe ovládala. „O pobytu jsem se dočetla na internetu. Zaujalo mě především téma akce. Práce tady má smysl, musí se kosit každý rok, a pokud se přestane, je vše ztraceno. Chci být v tomto užitečná," přiznává a pochvaluje si ostrou kosu.

To třiadvacetiletý Ondřej Černý pochází z Ostrožské Nové Vsi, i když v současnosti už studuje, pracuje a žije v Brně. „Nejde jen o užitečnost práce. Když to vezmu sobecky, tak si tady i přes pracovní náplň času neuvěřitelně odpočinu od městského stresu. Ideální dovolená," vyjadřuje své pocity mladý muž, který drží kosu pošesté v životě a už mu to s ní velmi pěkně jde.

Přes svůj masivní vzhled kosa člověka k zemi nijak netáhne. Dá se s ní pracovat lehce, i když já ji držím začátečnicky křečovitě. Mírné pokrčení v kolenou, čepelí zlehka opisovat půloblouk a nabírat jen malé množství travní hmoty. Zkouším se těmi pravidly řídit a skutečně, asi polovinu vysokého porostu, do nějž zaryje ostří, se mi daří skolit na zem. Zbytek po mně doséká vedoucí Ivana. Je to zvláštní a poučný výlet do historie. Do doby před-sekačkové.

„Je důležité vytvořit si časem svou vlastní techniku. Čím je lepší, tím pracovník odebírá hmotu hlouběji, více a rychleji. Musí se jen trénovat, to je celé," zkušeně radí pětatřicetiletý Leoš Huml z Rakovnicka. Na Žítkovou si odskočil z Kosenky, náročné soutěže kosáků ve Valašských Kloboukách.

Už v osm hodin začíná letní slunce znatelně pálit. Ještě, že nedaleko louky vyvěrá studánka, k níž se chodí táborníci osvěžovat. Je slyšet cvrčky, kravky, ptáky, šumící potok. A kohouty. Jejich kokrhání mi připomíná dětství, kdy zdatně oznamovali ráno i u nás ve městě. Byla to samozřejmost. Nyní, kdy už kury skoro nikdo v sousedství nechová, je to pro mne vzácnost. Je těžké nechat tuto kopaničářskou symfonii za sebou, nastartovat auto a vydat se zpět do moderní civilizace.