„Vedle guláše a koláčků bude připravena také tradiční žmolkovica. Tu uvařím až v sobotu ráno," říká starostka.

Setkání nejenom pořádá, ale také na něm bude hrát. K heligonkám se dostala už v dětství. Učarovala jí, a když pak ve 14 letech dostala od maminky pět set korun na nový kabát, namísto kabátu si dovezla v kufříku heligonku, pro kterou si zajela do Trenčína. Maminka se hodně divila, v jakém že futrále dnes ty kabáty prodávají, když ho otevřela, bylo zle.

Namísto dvouřadového kabátu uviděla dvouřadovou harmoniku. „Nesměla jsem na to hrát, ale tatínek mi fandil. Hrála jsem si občas potichu večer u potoka, a když mě slyšel, že to hraju špatně, ještě mi poradil," vysvětluje starostka, která se díky svému výbornému hudebnímu sluchu naučila všechny písničky jen podle poslechu. „Noty dodnes neznám. Nejdřív si to musím naposlouchat, a jak to mám v hlavě uložené, pak už to zahraju," přiznává se Anna Kubáníková.

Tu první harmoniku nakonec tatínek prodal. Dnes hraje na historickou renovovanou harmoniku z roku 1931, jejíž torzo našla na smetišti. Po několika opravách je z ní dvouřadová tříhlasá heligonka.V době, kdy jí bylo nejhůře a zažívala v rodině jeden pohřeb za druhým, se jí ujal bánovský farář. „Dozvěděl se, že mám harmoniku a přijel k nám. Přivezl další nástroje a už to jelo, musela jsem hrát," doplňuje. Hraní už zůstala věrná a dnes jezdí na různá setkání. „Další harmoniku už pořizovat nebudu, tato mi bude stačit. Má krásné basy a kdo ji slyší, řekne, že hraje opravdu pěkně. Harmonika je starožitná, stejně jako já," dodává se smíchem.