Čtyřiačtyřicetiletý Brňan zaznamenává pro Českou televizi také koncerty, jako byl třeba Vertigo z roku 2006 nebo Rosen Winkel ze stejného roku. Režijně se podílel i na natáčení divadelních představení Nora právě od režiséra Divé Báry Jana Antonína Pitínského. Vedle práce pro časopisy, rozhlas, noviny a pedagogickou činnost je také dokumentaristou. Vytvořil snímky Izrael tančí, Koloseum či Karel Absolón. Slováckému deníku poskytl při natáčení v Hradišti exkluzivní rozhovor.

Jde porovnávat natáčení divadelní hry, koncertu a dokumentu?

Já jsem profesí především dokumentarista, proto jsou mému srdci nejbližší dokumenty, na které je dostatek času. Klasický dokument má však k práci s divadlem hodně blízko. Člověk hledá detailní věci a emoce, které jsou v divadle taky. Hodně dělám hudební záznamy. Hudbu jsem totiž vystudoval. Problém s divadlem je v možnosti najít přenositelnou podobu, jako třeba při záznamu koncertů.

Má vůbec smysl a odůvodnění divadlo zaznamenávat pro televizní účely?

Konzerva, která takto vznikne, má své výhody. Na konkrétní hru se mohou podívat lidé ze vzdálenějších míst. Není totiž jisté, že lidé z Karlových Varů, kteří mají rádi Pitínského, se dostanou do Uherského Hradiště a zase naopak. Záznamy třeba umožní divákům i dnes vidět legendární představení například divadla Na provázku a posoudit, zda v těchto hrách i z dnešního pohledu stále něco je.

Je natáčení her Jana Antonína Pitínského rozdílné od inscenací jiných režisérů?

Při natáčení se na představení snažíte podívat jinak než divák. Nabízí se různé úhly pohledů a jejich střídání. To je však zejména u Pitínského velmi nesnadná věc. Jeho režie je téměř polyfonní, a to nejen co do prostoru, ale taky do znakovosti a emocí, které jsou různě roztroušeny po celé scéně. Divou Báru jsem viděl dvakrát živě, ale až teprve nyní začínám opravdu pronikat do její struktury.

Jak se vám pracuje se souborem uherskohradišťského divadla?

Já nemám moc rád velké produkce typické například pro muzikály. Někdy působí nabubřele. Proto si vybírám pro svoji práci spíše malá studiová divadla, a to právě pro jejich úžasnou atmosféru. Na Slováckém divadle je úžasné to, že lidé a vztahy jsou zde takové, jako by byli právě z toho malého divadla. Ačkoliv jsou tady vynikající herci, schází jim ty manýry, co občas mají herci jinde. Je velmi příjemné s nimi pracovat.

Kolik dnů práce se skrývá za výsledkem, který pak diváci zhlédnou v televizi?

Divadlu se věnuje jen Česká televize. Vždy záleží na produkci, kolik na práci uvolní peněz. Od toho se pak odvíjí počet natáčecích dnů, ale také počet kamer. Divadelní záznam se pak ještě další týden zpracovává ve střižně. Pitínského Divá Bára má navíc délku tří normálních představení. Takže nás čeká ještě deset dní ve střižně, jeden den mix a barevné korekce.

Plánujete už nějaké další natáčení v brzké budoucnosti?

Co se týká divadla zatím nevím. Vrátím se ale k rozpracovanému dokumentu o Bigbandu Gustava Broma. Moc se na to těším, protože se potkám s řadou vynikajících muzikantů, trumpetistů a saxofonistů.

Kdy diváci uvidí televizní záznam inscenace Divá Bára na obrazovkách?

Jedná se o mimořádný projekt i co se týká uvolněných prostředků a délky vysílacího času. Právě délka záznamu je limitující. V tuto chvíli se programový pracovníci snaží najít vhodný termín někdy kolem Vánoc.

Přečtěte si také:

Slovácké divadlo obsadil televizní štáb

Po tři dny se rodil televizní záznam Divé Báry

Televize natočí Divou Báru, přijít může i veřejnost