Tam se totiž v rámci Týdne knihoven sešli nejen běžní čtenáři, ale i ne úplně obvyklá návštěva nevidomých ze Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých ČR (SONS), aby vzájemně změřili síly v hraní deskových her. Samozřejmě je v tom háček – nám, kteří můžeme být vděční za fungující zrak, zaváží pořadatelé oči šátkem.

Na místě zjišťuji, že všechny hry máme k dispozici v trochu jiné formě, než v jaké je znám. „Přinesli jsme hned několik her ve speciální úpravě, a dokonce i jednu, kterou vymyslel přímo člověk, který ztratil zrak," představuje mi přehlídku her Kateřina Rathúská ze SONS. Hra, o které hovoří, se jmenuje Quardo a jedná se o obdobu běžného pexesa. Rozdíl je patrný na první pohled – místo obrázků jsou do destiček vyříznuté různé tvary a každý soutěžící přidělené karty musí pečlivě ohmatat, aby skládal dvojice.

Když zvědavě zkoumám ostatní hry, vidím rozdíly na první pohled. „Tohle jsou piškvorky," ukazuje mi další z nevidomých soutěžících, Miroslava Kneslová, dřevěnou destičku se spoustou otvorů. Přiznávám, že v tomto případě bych nepoznala, o co se jedná. „Nemáme tu kolečka a křížky, místo toho se hraje s kolíčky, z nichž polovina mají rovnou plosku, zbylé mají na konci důlek," vysvětlují mi.

Nakonec si zkouším notoricky známé Člověče nezlob se. Herní deska vypadá na první pohled stejně, rozdíly tam však jsou. Figurky jsou na pohmat každá trošku jiná – některé hlavičky jsou zploštělé, sešikmené či mají tvar špičky.

Když mi zaváží oči šátkem, není to příjemný pocit. Přestože jsem si připravené Člověče nezlob se těsně předtím pořádně prohlédla, můj první reflex je pásku si sundat. Pokušení ale odolám a zkušebně si ohmatám jednotlivé figurky.

Při prvních pokusech o tah doslova tápu. „Promiňte, nemůžu najít, kam tu figurku dát," přiznám svým herním kolegům a předpokládám, že oni se na desce bez potíží orientují. Nakonec figurku posunu na místo, ani tak si ale nejsem jistá, jestli neúmyslně nepodvádím.

Po pár minutách si už alespoň pamatuji, kde poslepu hledat své figurky, pokaždé mi ale trvá, než hmatem rozpoznám, zda se skutečně jedná o tu mou. Jinak se ale zrovna nelepším a celou dobu sedím jako na jehlách kvůli nepříjemnému pocitu, že nevidím. Navzdory tomu, že se figurky zasunují do otvorů, aby na desce lépe držely, přesto se mi svým neohrabaným tápáním podaří pár figurek mých kolegů shodit. Naštěstí mi bleskově pomohou je vrátit zpátky.

Když si pásku z očí konečně sundávám, cítím k nevidomým kolem sebe o to větší respekt. Když se sami pouštějí do hraní Quarda, jde jim to úplně samo a oči jako by vůbec nepotřebovali. Když se loučím, už jsou zcela pohrouženi do hry. A mě nezbývá, než jim v duchu obdivně salutovat, jak svůj handicap zvládají. S úsměvem, dobrou náladou a bravurním hmatem a šikovností, ve které mě zdaleka překonali.