Kliknutím zvětšíte„Každý musí mít naději,“ říká Zdenka Wasserbauerová, která je věrná nejen svému rozhodnutí pomáhat, ale i těm, kteří pomoc potřebují.
„Někteří si řeknou, že se píše o mně. Ale já to beru tak, že se píše o kostní dřeni. A jsem moc ráda. Protože pořád vidím ty lidi, kteří naději na transplantaci kostní dřeně nemají a to je mi líto,“ říká v rozhovoru pro Deník.
Jak jste se tedy dostala od účetnictví k hledání dárců kostní dřeně?
Můj vnuk se v roce 1997 léčil na dětské hemato-onkologii v Olomouci. Velice mě to zasáhlo, tak jako každého. Měl naštěstí typ leukémie, kdy nepotřeboval kostní dřeň od dárce, ale vedle něj na pokoji ležel chlapec, dvou a půl letý Honzík, který ji k uzdravení musel dostat. Občas jsem nad ním plakala. Ale lékař mi tehdy řekl, ať nebrečím, ale snažím se pro chlapečka něco udělat. Tak jsem využila toho, že jsem dělala účetní v Barumu. Když jsem požádala na poradě, jestli by kolegové vstoupili do registru dárců kostní dřeně, tak z pěti set zaměstnanců tam téměř tři sta z nich okamžitě vstoupilo. Také dcera chodívala na transfúzku oslovovat dárce. Potom jsme oslovila hasiče, sportovce.
A jak dopadl Honzík?
Nedočkal se transplantace kostní dřeně, protože v registru bylo tehdy jen 11 tisíc dárců kostní dřeně. To bylo moc málo. Tak jsem začala pracovat pro Český národní registr dárců dřeně.
Kdo může vstoupit do registru dárců kostní dřeně?
Lidé ve věku od 18-35 let. Doktoři mají rádi mladé dárce, tato kostní dřeň je taková „svižnější“ a lépe se ujímá, aktivuje do onoho nového těla. Proto přednášky na toto téma ve středních školách vidím jako nejúčinnější.
Kolik je vlastně již potenciálních dárců kostní dřeně u nás?
Loni bylo v České republice zhruba 69 700 dárců kostní dřeně. Letos jich přibylo více jak sedm tisíc, takže na konci roku 2017 budeme mít k 80 tisícům dárců.
To je hezké, že se lidé registrují.
Pořád je to ale málo. Ideální by bylo, kdyby se pro každého nemocného našel dárce. A když by to bylo v tuzemsku, bylo by to ideální. Protože když hledáme dárce, hledáme jej i v zahraničí – zejména v Německu.
A proč právě tam?
V Německu je dárcem kostní dřeně každý dvacátý občan, u nás každý dvoustý. Vstupují do registru v 18 letech v hojném počtu. A my jsme rádi, protože hodně zahraničních dárců je právě z Německa. I my máme kvalitní registr a dáváme dřeň našich českých dárců do světa. Jsme rádi, že registry takto mohou mezi sebou spolupracovat.
Dá se s transplantací získat povaha nebo rysy dárce? Třeba ta větší disciplinovanost?
To ještě nevím, pokud je mi známo, nikdo po tom ještě nepátral. (úsměv).
Jak byste hodnotila letošní rok, jaký byl podle vás z pohledu vaší organizace?
Myslím si, že letos bylo více dobrých příběhů než těch smutných. A to je dobře. I pro mne byl letošek úspěšnější. Loni se mi podařilo získat 2500 zapsaných dárců, letos jsem jich získala 2800.
Víte, kolik dárců kostní dřeně se vám podařilo sehnat za tu dobu, co pomáháte Českému národnímu registru dárců dřeně?
Celkově 12 800 za dvacet let. Pořád je to ale málo.
Proč je to podle vás málo?
Protože čekání na vhodného dárce je pro pacienty s leukémií to nejhorší z celé léčby. A opravdu potřebujeme více dárců.
Měli jsme například studenta čtvrtého ročníku, kterému na začátku září zjistili leukémii. Jeho nejtěžší období léčby, jak přiznal, bylo čekání na vhodného dárce. Pak už prý pro něj nebylo těžké nic. A to je právě to, co naši pacienti potřebují – naději. Ta je asi neúčinnější.
Mluvili jsme o Německu, tam je situace asi jiná než u nás.
V Německu je 80 milionů dárců kostní dřeně a pokryjí 90 procent potřeb. K takovému pokrytí bychom u nás potřebovali 250 tisíc dárců a máme kolem 80 tisíc. Takže potřebujeme zabrat, čeká nás velký kus cesty.
Je to těžké dostat se do registru dárců kostní dřeně?
Mám příklad. Jedna sedmnáctiletá dívka Nikola z Olomouce podstoupila transplantaci. A když se jí zeptali, co by vzkázala těm, kteří váhají se vstupem do registru, řekla: „Vstup do registru ani odběr kostní dřeně nebolí. Jak má pak ale dožít ten člověk, který nemá naději na život?“
Jak potom samotný zápis do registru probíhá?
Stačí přijít na transfuzní stanici tam, kam to má člověk nejblíž. Lidé musí být ve věku 18-35 let a měli by být celkově zdraví. Pak stačí vypsat na transfúzní stanici jednoduchý dotazník, vezmou vám dva mililitry krve, což je zanedbatelné množství, a jste v registru. Pak se jen čeká, jestli máte s někým shodu, jestli vás někdo těžce nemocný potřebuje. Až pak dáváte část svých krvetvorných buněk
Co ten, který se dočká?
Vyzvou ho a musí do Olomouce, kde mu odeberou krev a lékaři ho důkladně vyšetří. Pokud je zdravý, všechno mu dopodrobna vysvětlí a dohodnou se na termínu odběru. Na odběr buněk se jezdí do Plzně. Jedině tam je totiž světově akreditované pracoviště. V osmdesáti procentech se pak odběr provádí tzv. separací kmenových buněk. Napíchne se žíla na jedné ruce, krev jde přes přístroj zvaný separátor, který si „vyzobává“ životadárné krvetvorné buňky a do druhé žíly se krev dárci vrací. Je to podobné jako při dárcovství plazmy.
Bolí to?
Chodí se mnou po náborech Jirka z Otrokovic, který odběr podstoupil, a říkal, že po tři a půl hodinách byl unavený a mírně mu brněly rty. Dostal najíst, vyspal se a na druhý den byl plný elánu.
Odběr z pánevní kosti se tedy dnes už mnoho nedělá?
Dělá, pokud si tento způsob odběru sám vybere. Někdo chce vše jednoduše zaspat. Tento typ odběru se totiž bere v narkóze.
Jací jsme tady my ve Zlínském kraji dárci?
U nás jsou mladí lidé vstřícní, na nábor nových dárců reagují. Mohli by ale jistě ještě víc. Je potřeba o tématu psát a mluvit, dostat jim to do podvědomí.
Co byste poradila lidem, kteří chtějí vstoupit do registru dárců kostní dřeně a stále váhají?
Co je pro vás naprosto neškodná maličkost, je pro druhého záchrana života.
Jakou jste měla letos největší radost?
To vám povím. Měla jsem hned za den dvě radosti. Dostali jsme se do Vyškova k vojenskému útvaru, kde jsme získali do registru dárců dřeně 200 vojáků, mladých zdravých mužů.
„Vaše služba bude přinášet taková rozhodnutí, a vy musíte být vnitřně vyspělí,“ řekl jim jejich velitel. To je dobře, že i takoví lidé vychovávají v naší armádě, to byla ta druhá radost, když jsem to zjistila.
Jaké máte další plány?
Stále mě lákají střední školy. Někde najdeme pochopení, někde ne. Tak jak jsem to viděla u armády, myslím si, že i ředitelé škol by takto měli vést studenty.
A co byste popřála lidem do nového roku?
Přála bych všem lidem hlavně zdraví, protože není nic důležitějšího. A kdo ho nemá, ať neřeší maličkosti a drobnosti. To je nepodstatné. Přeji jim aby každý nemocný našel svého dárce kostní dřeně, svou naději, své světlo.
66
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
