Byl jsem hrdý, že maminka Dany Ingrové pocházela z pár kilometrů vzdálených Vacenovic, v knížkách jsem si prohlížel její fotografie ve slováckém kroji i v házenkářském dresu Sokola Uherské Hradiště. Se svými spoluhráčkami v něm v roce 1950 vyhrála mistrovský titul, když do vysoké branky na národní házenou střílela góly strážkyni slávistické svatyně Olze Fikotové - budoucí olympijské vítězce v hodu diskem.

V krutých padesátých letech pak spolu se svým manželem Emilem přemluvila komunistické vedení země, aby krásné diskobolosce povolili provdat se za amerického olympijského vítěze Harolda Connolyho. A ke všemu jim šli Zátopkovi na té veselce za svědky.

Po odsouzení okupace ruskými tanky v roce 1968 musel nejslavnější běžec všech dob Emil Zátopek kopat studny, aby se oba olympijští vítězové uživili. Ve škole jsem v té době chystal, že v češtině na mne vyjde řada ve čtení a budu číst pro celou třídu už zmiňovanou ukázku z Kožíkovy knížky o Zátopkových.

Moje učitelka - matka nedávného sociálně-komunistického veselského poslance- mne v okamžiku, kdy jsem o Daně a Emilovi chtěl začít předčítat, donutila přeskočit stránku se slovy: „O takových lidech si číst nebudeme,“ a donutila mne přečíst něco bezvýznamně jiného. Psal se rok 1970, začínala normalizace.

Po příjezdu ze svého prvního (a posledního) skautského tábora nám skauting komunisti už podruhé (němečtí nacisti „jen“ jednou) zakázali, a tak jsme většinou přešli do oddílu národní házené a v osmdesátých letech naše generace po mládežnických úspěšných letech vybojovala první ligu a sahala i po medailích. Vědomí o tom, že i na našem sokolském hřišti určitě Dana Zátopková hrála, a že rovinky jsme běhali na tréninku usilovně jako její manžel, byly pro nás mladé házenkáře velkou motivací.

Nikomu bych v té době nevěřil, že bych se se Zátopkovými mohl někdy setkat. Řízením osudu jsem se od herecké profese přesunul v polovině devadesátých let o jeden profesní šuplík vedle a najednou jsem si s Danou jako televizní redaktor povídal při otvírání Základní školy Emila Zátopka ve Zlíně, při křtu knížky o století hradišťské atletiky mého novinářského kamaráda Zdeňka Piláta u kašny na Masarykově náměstí, na vyhlašování nejlepších sportovců města v hradišťské Redutě či na Malé scéně Slováckého divadla, tedy v domě, kde jsem několik let bydlel, na skvělé besedě, kterou s paní Danou vedl filmový dramaturg Jan Gogola.

Několikrát jsem ji fotografoval – třeba s jejími spoluhráčkami nebo budoucími házenkářskými reprezentantkami z Uherského Hradiště na nádherném atletickém stadionu, který nese její jméno, či v obřadní síni radnice, kde kdysi po obřadu ve vedlejším kostele sv. Františka Xaverského uzavřela se stejně starým (oba se narodili ve stejný den 19. září  1922) Emilem sňatek.

Jednou prý pronesla: „Doufám, že s tím naším sportem nedopadneme jako ve starém Řecku, kde jeden z filozofů napsal, že sportovci jsou jenom k tomu stvořeni, aby žrali, trénovali a nechali se masírovat!“ V tomto případě bych se i u ní přiklonil spíše k citátu jejího manžela: „Sportovec nemůže utíkat s penězi v kapsách. Musí běžet s nadějí v srdci a se sny v hlavě.“ A házenkářka a atletka Dana Zátopková tak žila téměř jedno století.

Vladimír Salčák, Národní házenkářský archiv