Jeho láska k folkloru se rodila postupně. V deseti letech začal navštěvovat hudební školu, kde se učil hrát na housle. Ty si vybral záměrně. „Vzhlédl jsem se v Pavlovi Dvořanovi z Buchlovic, který hrál na housle v cimbálové muzice a rozhodl jsem se naučit se to také. Rodiče byli z mého rozhodnutí nadšení a podporovali mě. I svému dědovi jsem tím udělal radost, sám byl totiž hudebně vzdělaný,“ líčí šestadvacetiletý primáš, který na hodiny houslí dojížděl do uherskohradišťské základní umělecké školy. Jako dvanáctiletý začal navštěvovat folklorní soubor Děcka z Buchlovic, se kterými absolvoval svoje první vystoupení taneční i hudební. Následovalo folklorní studio Buchlovice. Potom přišla doba středoškolských studií, pro které si nadaný hudebník vybral Brno.

„Bylo by náročné dojíždět dvakrát do týdne, proto přišla pětiletá pauza,“ popisuje Preclík. Po škole se na folklorních akcích poznal se svými dvěma přáteli – Přemkem Lukeštíkem a Víťou Škubníkem. „Společně nás napadla myšlenka, že bychom mohli založit cimbálovou muziku,“ vzpomíná houslista na vznik jeho hudebního tělesa. Začali se poohlížet po dalších stejně zapálených folkloristech a dali tak před třemi lety vzniknout mladé cimbálové muzice Rubáš. „Rubáš je vlastně oblečení do rakve. S názvem přišel Přemek, chytil se a ustálil. Ale o název vlastně až tak nejde,“ tvrdí Vítězslav Preclík. Poprvé se spolu muzikanti představili na dětském folklorní festivalu Štěpy ve Veselí nad Moravou. Další vystoupení na sebe nenechala dlouho čekat. Hudební uskupení čítá deset členů, kteří pochází z Buchlovic a jejich okolí.

„Jirka Zablatzký je ale až z Hranic na Moravě. Přestože je to dálka, jezdí sem za námi,“ konstatuje mladý Buchlovjan. Muzikanti mají za sebou desítky vystoupení. Největší trému však pociťují při těch domácích, buchlovických. „Musíme se hodně snažit, protože doma se chceme předvést co nejlépe,“ usmívá se. Na svá představení se připravují pravidelně, což je zejména pro pracující členy náročné. „Zkoušíme každý týden tři až čtyři hodiny,“ říká Vítězslav Preclík, který se při své profesi hudbě ani tanci nevěnuje. „Jsem rád, že je to jen můj koníček. Profesionálně bych to dělat nechtěl, nepřinášelo by mi to ten správný požitek co teď. Možná, že bych na to ani neměl,“ míní skromně primáš, podle kterého se v jeho cimbálové muzice sešla skvělá parta hudebníků. Nikdo z nich nestuduje konzervatoř, ale všichni jsou hudební nadšenci a muzice se věnují pro radost. „Až spolu budeme pět let, rádi bychom si splnili jedno přání. Chtěli bychom natočit desku. Jenom pár písniček, abychom si vyzkoušeli, jaké to je,“ prozrazuje plány Preclík.