„Když tu tak stojím, zmocňuje se mě chuť na nějakou pořádnou bitku,“ přiznává Libor, mladík z Uherskohradišťska zahalený v kukle. Jeho kolega Honza mu přitakává.

Prostranství nad slováckou metropolí bylo totiž už několikrát svědkem bojů mezi radikálními příznivci fotbalového Slovácka a hostujícími fanoušky. Většina diváků, kteří sledují zápasy na Městském fotbalovém stadionu Miroslava Valenty, přitom ani nemá tušení, že lidé podobných zájmů na fotbal do Hradiště chodí. „První bitky jsme si začali domlouvat teprve před dvěma lety. Protože se ale konflikty snažíme směřovat mimo civilizaci, pro normálního fanouška jsme neznámí,“ říká Honza ze skupiny Blue White Alliance (BWA), která se podle něj hlásí ke směru hooligans (viz. „Typy fanoušků“).

Toto fanouškovské tvrdé jádro tvoří asi dvacítka lidí, v současnosti je posíleno o družbu se zlínskými kolegy. „Teoreticky jsme tak schopni dát dohromady až šedesát lidí, záleží na atraktivitě soupeře. Nejmladší z nás mají čtrnáct, nejstarší čtyřicet let. Jsou mezi námi lidé s rodinami, vysokoškoláci, podnikatelé nebo jiní dobře zaměstnaní. Každý kotel v České republice se hlásí k nějaké politické orientaci, my se označujeme za nacionalisty. Nepleťte si nás ale s nacisty. Na stadionu se snažíme podporovat náš klub a nevyhledáváme konflikty s pořadateli či dokonce diváky,“ představuje Honza chuligánskou skupinu BWA.

Libor je organizačním mozkem slováckých chuligánů, to on většinou domlouvá „fighty“ s nepřáteli. „Týden dopředu si zavoláme, kolik bychom asi byli schopni postavit lidí a domluvíme místo, nejlépe někde mimo město. Seženeme auta, posbíráme kluky a jedeme,“ líčí Libor.

Samotné bitky se uskutečňují v mantinelech nepsaného kodexu. Buď se bojuje v přesném počtu, například dvacet na dvacet, nebo banda na bandu. Někdy se omezuje věk. Po zahájení do sebe skupiny naběhnou, většinou je to boj jeden na jednoho. Pokud slabší chuligán spadne, má právo zakřičet „dost“ nebo „stop“. Po tomto signálu jej protivník přestává bít, poražený je však ze hry venku a nemůže se účastnit dalšího boje. Až mela skončí vítězstvím jedné ze stran, podají si často soupeři sportovně ruce a míří na fotbalový zápas.

Civilní fanoušky se podle svých slov snaží chuligáni chránit před rowdies, koho ale rozhodně v lásce nemají, to jsou policisté. I kvůli nim nechtěli prozradit další místa, kde se střetávají. Chtějí se bít v klidu a nikým nerušeni, pro to ale strážci zákona nemají pochopení. „My se o to musíme zajímat. Louka není ring nebo nějaká aréna, kde bojují kickboxeři, karatisté a judisté. Je to veřejný prostor a v těchto případech na něm dochází k napadání osob, to znamená k protiprávnímu jednání. A to prostě není sport,“ tvrdí uherskohradišťský policejní mluvčí Aleš Mergental.

Podle něj se dá jednání chuligánů klasifikovat různě. „V situaci, kdy proti sobě na každé straně půjde dvacítka chlapů se již jedná o trestný čin rvačky. Každý, kdo se jí zúčastní, může jít až na rok do vězení. Dále se může jednat o lehké i těžké ublížení na zdraví. Navíc, pokud by se bitka uskutečnila na veřejně snadno přístupném místě, například ve Smetanových sadech, znamená to také trestný čin výtržnictví. A policie je tu od toho, aby k něčemu takovému nedocházelo,“ konstatuje Mergental.

Navzdory snaze policistů se však zřejmě radikální fanoušci budou rvát dál. Žene je k tomu adrenalin. „Ten pocit, když před sebou vidíš čtyřicet lidí, kteří křičí a jsou natěšení na bitku, je neskutečný. Za tebou je dalších čtyřicet lidí, nabíháte do sebe a ty se toho vůbec nebojíš. Je to neuvěřitelné. Někdo jezdí dvousetkilometrovou rychlostí na motorce, já se rozběhnu sám proti třinácti rváčům. A to jsem v normálním životě slušný, milý a sympatický kluk. Jenže jakmile je fotbal, nějaký spínač mě přepne na úplně jiného člověka,“ svěřuje se Libor.

Honza si zase bojem ulevuje od každodenních starostí. „Ventiluji si tím agresivitu, frustraci a stres, kterého mám za týden v práci habaděj. Opakuji však, že bych nikdy nenapadl člověka, který by si to nezasloužil nebo o to neměl zájem,“ dušuje se.

Hradišťský psycholog Jaroslav Valenta takové chování označuje jako odreagovanou agresi. „Jejím cílem je agrese sama, smyslem je uvolnění v jedinci nahromaděných agresivních impulzů. Ty mohou být situačně nabuzeny a zesíleny probíhajícími emocemi, například atmosférou na stadionu nebo ve vlaku. Nejde tedy o agresi instrumentální, která slouží k dosáhnutí cíle, třeba k ukradení peněženky,“ uvádí Valenta.

Odborníci hovoří také o pudovém modelu. Agresi podle něj uvádí do pohybu určitá podnětová schémata. „Takovým schématem může být například fiktivní nepřítel neboli fandové jiného klubu. Něco podobného ostatně známe i ze zvulgarizované podoby politiky, kde frustrovaní jedinci vulgárně napadají své, v uvozovkách, nepřátele a házejí po nich vajíčky,“ uzavírá srovnáním fotbalového kolbiště s tím politickým psycholog Valenta.

Typy fanoušků

Fotbaloví příznivci se dělí do několika „typů“. Kam se zařadíte?

Kategorie A – obyčejní fanoušci, kteří se jdou podívat na fotbal, mohou si vzít na sebe nějaký suvenýr a povzbudit svůj tým.

Kategorie B – neboli ultras. Lidé, kteří vyrábí fanouškovská chorea, používají pyrotechniku. Když na to přijde, občas se i porvou.

Kategorie C – radikální fanoušci. Dělí se ještě na rowdies a hooligans. Zatímco rowdies vytrhávají sedačky na stadionu a bijí „civily“ v parku, hooligans vyhledávají domluvené střety s danými pravidly.

Jsou i zranění

Zranění prý při chuligánských bitkách nejsou častá, ale vyskytují se. Ve slováckém táboru byla zatím nejhorším „šrámem“ otevřená zlomenina ruky. „Sedmnáctiletý kluk, byl s námi poprvé. Chtěl dát protivníkovi ránu pěstí, ten ale vykopl nohu a zasáhl ho do ruky tak nešťastně, že mu v ní přelomil obě kosti. Bitka se okamžitě přerušila, zavezli jsme jej do nemocnice a pak se pokračovalo,“ vzpomínají fanoušci. Honza měl pak několikrát zlomený nos, od radikála z Hradce Králové navíc dostal podpásovku – kop přímo do rozkroku. Libor schytal nejtvrdší úder od fanouška Zbrojovky Brno. Jako památku si ze střetu odnesl monokl na pravém oku a krvavý ránu v jeho okolí.

Co na to klub?

„Zatím jsme žádné problémy s fanoušky neměli. Pokud se někdo mlátí někde na louce, nemá to s fotbalem nic společného a nezajímá nás to. V momentě, kdy se někdo porve na stadionu nebo začne vytrhávat sedačky, se tím zabývat budeme. Věřím ale, že fanoušci Slovácka jsou rozumní a nic takového se nestane.“

Marek Jurák, marketingový manažer 1. FC Slovácko

Názor psychologa Jaroslava Valenty

Dnešní psychologie soudí,že agresívní pud je typický nejen pro zvířata,ale i pro člověka. Všichni jsme vybaveni určitou mírou tohoto druhu „pohotovosti k agresi“, někdo větší,jiný menší. Jedni si ji odreagovávají nadáváním, kritikou druhých, psaním trilerů, sexem, ale nejčastěji určitými druhy „agresívních“ sportů. A jak celá společnost „hrubne“, ubývá ohledů na druhé, tak můžeme pozorovat, že přibývá agresivity i tam, kde „se to nepěstovalo“, nebo to mívalo mírnější podobu. Zůstanu-li u fotbalu, ze starých filmů můžeme vidět, že se nadávalo z hlediště rozhodčímu, nebo si fandové trochu namlátili čepicemi. Historicky, jak lidstvo kulturně zrálo, společnost agresi kontrolovala kulturními vzorci, respektive ji zmírňovala do podoby přípustných forem a sváděla do společensky tolerovatelných aktivit. Dnes lze pozorovat, že to mívá podoby stěží tolerovatelné. Mám na mysli projevy agrese mimo hrací plochu. Takto to alespoň vnímá majorita společnosti, proč to tedy jinak vnímají účastníci těchto bitek a výtržností? Lecky sdělují, že jim to přináší dobré pocity jakéhosi uspokojení. Jedno vysvětlení je, že to je ten druh adrenalinu, který potřebují. A kdyby to nebylo na fotbale, našli by si jej jinde. V tomto smyslu je pro ně fotbal spíše „zprostředkujícím prostředím“, jež to umožňuje.

Obdobně jako dobrá konstruktivní manželská hádka přinese „pročištění dusného ovzduší“, i jiná podoba odreagování agresí přináší tzv. katarzi, tedy „očištění“ – zůstanu-li u fotbalu – hoši si to rozdají za městem a takto se úměrně jejich osobnosti vyventilují a subjektivní pocity jež sdělují naznačují, že si zažili také katarzi. A proč si to za měsíc zopakují? Jak ti, co „uspěli“ v bitce, tak ti, co skončili na pohotovosti do toho půjdou kvůli možnosti katarze, ale také zákonitosti, o níž hovoří sociální psychologie: úspěšná agrese dočasně snižuje agresivní potenciál katarzí, zároveň ale může zvyšovat pohotovost agrese vůči témuž objektu (protivníkovi) v budoucnu. To znamená, že obě strany mají „chuť“ si to zopakovat.

Faktorem ve hře jsou i charakteristiky a kvality osobnosti. Jejich zralost, socio-kulturní úroveň i mentální kapacita. Je zřejmé, že jedinci určité kvalitní úrovně osobnostní kultivace jsou potřeby takovéhoto „vybití agresivitou“, vybouření se, cizí. Rozhodují i dětské prožitky z rodiny, míra ocenění či spíše nedoceňování v rodině v dětství – chybějící oceňování a uznání pak mohou nalézat v takovéto partě, fandovském klanu, na níž bývají závislí.