Ukázalo se, že první z nich se v naší přírodě úspěšně šíří, přestože jsou jeho populace geneticky extrémně chudé. Oproti tomu druhý, po stránce genetické nadprůměrný, patří k nejohroženějším motýlům střední Evropy.

Výzkum, jehož výsledky otiskl prestižní časopis Molecular Ecology, se začal rodit před víc než deseti lety. Vědci se snažili odhalit, jak velký prostor krajiny v Evropě je třeba chránit, abychom pomohli velkým a značně pohyblivým motýlům, k nimž patří velcí perleťovci.

„Ta práce trvala déle než běžná vědecká studie, protože propojila náročný terénní výzkum, molekulární genetiku a počítačové modelování. I proto má (výsledná) publikace jedenáct autorů, nemluvě o desítkách tehdejších studentů, bez nichž by nikdy nevznikla,“ říká Hana Konvičková, hlavní autorka vědecké studie.

Podle vědců motýlí drobotině, například modráskům, stačí i drobná kvalitní území, pokud je o ně správně pečováno. Dále, většina velkých motýlů, například baboček, není ohrožená, protože díky skvělým letovým schopnostem vždy nějak najdou vhodná místa pro svůj život.

Oba perleťovci spadají přesně doprostřed. Jsou pohybliví jako babočky, přesto z naší přírody rychle mizí.

Výzkumná práce začala terénní praxí 40 studentů a učitelů z Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Ve spolupráci s Muzeem regionu Valašsko trávili letní měsíce v jižní části Chráněné krajinné oblasti Beskydy. Oba perleťovci zde obývají květnaté louky a pastviny, dodnes víceméně tradičně udržované místními malozemědělci.

Studenti motýly odchytávali a značili, studovali jejich aktivitu a využití stanovišť. Oba druhy jsou nečekaně pohyblivé, motýl za život hravě překoná desítky kilometrů. Kde potom jsou hranice „beskydské“ populace? To odhalila až analýza příbuznosti populací na základě DNA. Několik dalších let zabralo obstarání DNA z motýlů z různých oblastí Karpat, od Slovenska po Srbsko, ale i z dalších částí Evropy.

Srovnání poznatků z terénu s laboratorními výsledky ukázalo, že populace obou druhů jsou propojeny na obrovských územích jakým je celý Karpatský oblouk. Úspěšně se šířící perleťovec prostřední je přitom geneticky extrémně chudý – motýli z celé Střední Evropy jsou prakticky totožní.

„Perleťovec prostřední je druhem zarůstajících luk, otevřených lesů a lesích světlin. Dnes mu hodně pomáhá opouštění některých pozemků a takové události, jako je kůrovcová kalamita v našich lesích – na vznikajících holinách nachází ideální podmínky,“ říká Martin Konvička.

Vymírající perleťovec maceškový je geneticky mnohem bohatší. Šíření prvního ani vymírání druhého druhu nesouvisí s genetickým složením populací, ale se změnami krajiny. „Perleťovec maceškový potřebuje chudé vysýchající pastviny, kde se jeho housenky vyvíjejí na zjara kvetoucích violkách. Kousek takového prostředí býval v minulosti na každých vesnických humnech,“ doplňuje Lukáš Spitzer z Muzea regionu Valašsko.

Podle jeho slov žil motýl v krajině „nařídko“, proto ty skvělé letové schopnosti, ale kousek vhodného prostředí našel nakonec téměř všude. „Dnešní krajina je tak pozměněná a uniformovaná, že přežívá jen v krajinářsky pestrých odlehlých horských údolích,“ poznamenává Lukáš Spitzer.

Podle pracovníku Muzea regionu Valašsko jsou podobné vědecké výstupy velmi důležitými výsledky činnosti muzea. „Vznikají často na bázi širokých spoluprací s fakultami a dalšími vědeckými institucemi,“ připomíná mluvčí muzea Jiří Koňařík.

Aktuálně podle něj muzejníci pracují na dalších výstupech a akcích. „Jsme rádi, že se této činnosti můžeme věnovat, považujeme ji za nezbytnou a ceníme si podpory našeho zřizovatele Zlínského kraje v oblasti základního aplikovaného výzkumu,“ uzavírá Koňařík.