Plazy nelze ochočit, říká chovatel, který projezdil za zvířaty téměř celý svět

„Po pádu železné opony se u nás objevovat zvířata, o kterých se nám dříve jen zdálo. Nebo jsme je znali jen z vyprávění a knížek. Svého času byla teraristika jedním z nejlukrativnějších oborů u zvířat u nás, a tento obor se rozvíjel.

Tenkrát když jsem měl červenou užovku, tak to byla bomba, například mládě chameleona stálo 25 tisíc. Dnes se tímto oborem zabývá velké množství lidí a trh je již poměrně hodně zasycen. Lidé mohou však mít i terária doma. Je to krásná součást interiéru, navíc péče o terarijní zvířata není náročná.“ vzpomínal při svém povídání pro Deník.

Původně Martin Rokos vystudoval elektrotechnickou fakultu a a poté učil děti na 16. základní škole Okružní ve Zlíně matematiku a fyziku.

Lenochod jako domácí mazlíček? Bohouš si sám zajde na záchod, říká chovatelka

„To ale bylo jen chvilku,“ usmál se jednapadesátiletý chovatel. I na něj dolehla pandemická doba. Nemůže vystavovat, nemůže prodávat a tak nyní pracuje jako dělník.

Padesátikilová krajta nejde ochočit

Největší "kousek“, který pan Rokos chová, je pět metrů dlouhá a padesát kilo vážící krajta. Mezi nejmenší druhy které má patří různí gekoni.

„Ti mají okolo deseti centimetrů,“ připomněl chovatel exotické zvěře s tím, že celkově se stará okolo sto padesáti druhů.

Podle něj žádný z nich nelze ochočit.

„Nejde o psa nebo kočku. Některá zvířata si zvyknou na krmení, jako například želvy, které mě mají spojeno s krmením, když vás vidí, tak za mnou jdou. Plazi ochočit nejdou. Jsou druhy plazů, kteří jsou klidní, pohodoví, jdou brát do ruky, zvyknou si na kontakt s člověkem. Zvířata, stejně jako lidé, mají různé povahy. Jsou bojácné, flegmatické, agresivní. Klidné si zvyknou na braní do ruky, zvyknou si, že jste součást jejich života, ale není to ochočení, to není opice, je to plaz, to prostě nejde.“ zmínil Martin Rokos.

Jeho záliba jej zavedla do téměř celého světa.

"Před třiceti lety jsem jel maximálně do Bulharska. Pak jsem se za nimi vydal na téměř všechny kontinenty. Zajímalo mne prostředí odkud pocházejí, jak v něm žijí,“ vysvětlil chovatel.

Cestovat prý začal pracovně, pak společně na tyto cesty vyrážel s partou známých.

„Jezdili jsme ven a nevěděli jsme, co nás tam čeká, nikdo z nás to osobně neznal. Neexistovaly cestovatelské příručky. Většinou jsme tušili jaké druhy tam žijí, ale nevěděli jsme, jak to v dané zemi funguje, jak jim funguje infrastruktura, neznali jsme to. Takže jsme si půjčili auto a cestovali jsme a poznávali. Dříve vozit z venku zvířata nebyl problém a šlo to, v poslední době se už jen jezdíme dívat, fotit. Sbírat nebo lovit už méně, spíš ne,“ vzpomínal pan Martin.

V exotických destinacích se však s útokem nějakého zvířete nesetkal.

Smrtelně jedovaté druhy v ČR nenajdete

„Je tam větší počet jedovatých zvířat, což u nás není. Ale většina zvířat se člověka bojí a nezaútočí. Občas jsem dostal bodnutí od štíra,“ vzpomněl.

Podle Martina Rokose v naší republice nejsou smrtelně jedovaté druhy, alespoň pro zdravého, dospělého člověka.

„Například na východu Moravy jedovaté druhy nejsou a nebezpečné druhy se zde nepohybují. Každopádně by lidé měli vyhledat lékařskou pomoc, pokud se kousnutím nebezpečného druhu setkají, zejména ti, kteří jsou například alergici nebo mají choroby srdce. Většina lidí má po kousnutí nebo bodnutí kousnutí minimální příznaky,“ popsal Martin Rokos.

Pštrosi Stela a Emil na Babí hoře jsou maskoty Farmy Bobík. Jak se jim daří?

On sám jako chovatel hadů, se do této situace dostal.

„A mnohokrát, ale vždy to byla má chyba, vždy jde o chybu člověka, ne zvířete. Nedal jsem si oři krmení pozor a had byl rychlejší než já,“ usmál se pan Martin.

Samotné krmení tolika zvířat které chová, mu prý moc času prý nezabere. Horší je to podle něj s přípravou a zajištění samotného krmiva.

„Tam je paradoxně ta starost větší.

Krmíte jednou týdně, ale například myši musíte nakrmit každý den. Had se vyprázdní také jednou týdně, za 14 dní, myším musíte čistit častěji,“ vysvětlil chovatel.

Své oblíbence mezi svými chovanými zvířaty prý nemá.

„Nechci nikdy říkat to je moje oblíbené než druhé, ať si zvířata nezávidí,“ uzavřel chovatel exotické zvěře Martin Rokos.