Co na tom, že studentka učitelství anglického a francouzského jazyka na brněnské Masarykově univerzitě cestu za poznáním nijak neplánovala. „Měla jsem po zkouškovém období a tehdy ještě kamarád Jean-Philipp Tournut z Francie zrovna projížděl Brnem. Navrhl, ať si vyjedeme přes Maďarsko někam k chorvatskému pobřeží. Nakonec jsme se dostali až do Turecka a z kamarádství se vyklubalo partnerství,“ usmívá se Martina.

Ta si na dobrodružnou výpravu se svým postarším kolem troufla i přesto, že není žádná cyklistka. „Jen jsem si musela pořídit brašny. Nechtělo se mi do těch nepromokavých investovat tisíce, tak jsem si na obyčejné ušila pláštěnku z igelitu,“ říká. Jak se později ukázalo, nezbytností bylo také zpětné zrcátko. A to zejména na frekventovaných balkánských silnicích, které tamní řidiči někdy brázdí jako smyslů zbavení.

Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, Srbsko, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, Černá Hora, Kosovo, Makedonie, Albánie, Řecko, Turecko. Dvojka cestovatelů od konce června do poloviny září našlapala ve svých pedálech přes tři tisíce kilometrů. Krajinou, kam globalizace ještě nepronikla v celé své síle. Zapomenutými oblastmi, jejichž obyvatelé ve svých domovech stále nemají tekoucí vodu, o elektřině nemluvě, a řada z nich místo v autech jezdí na oslech. Přesto na své cestě Martina s Jeanem-Philippem poznali prolínání středověku s rokem 2011 v docela konkrétních podobách.

„V Albánii je asfalt velkou vymožeností, většina horských silnic je vysypána kameny. A právě tam jsme narazili na skupinu mladých lidí, kteří kolem nás projížděli na koních a v rukou drželi nejmodernější iPhony. Doba tam prostě přeskočila počítače, ze starých kalkulaček se přešlo rovnou na inteligentní telefony,“ líčí dobrodruzi jeden ze zážitků.

Válka. Když se řekne Balkán, pravděpodobně to bude první slovo, jež se vám vybaví. V Bosně dodnes umírají desítky lidí ročně kvůli neodstraněným nášlapným minám. V pohraničních zónách stále stojí jako mementa krveprolití vojenské bunkry. „Místní obyvatelé nám neustále kladli na srdce, ať je nesoudíme podle činů jejich politiků. Většina jich s jednáním vrcholných představitelů států nesouhlasí. Místo nenávisti jsme se setkávali spíše s obrovskou pohostinností,“ tvrdí Martina.

Například v okolí albánského města Kukës, kde je starší manželský pár pozval na lidovou oslavu do hor k prarodičům. Lidé tam po tisíciletí vzdávají hold hoře, aby měli dobrou úrodu. Zatímco ženy vaří tradiční pokrmy, muži na důkaz odvahy nocují v horách. Tančí se, povídá, baví.

Ještě než odložili svá kola u nejslavnějšího tureckého chrámu Hagia Sofia, aby si na několik závěrečných dnů užívali lidského mraveniště jménem Istanbul, všimla si Martina s Jeanem-Philippem odvrácené stránky jihovýchodních krajů. „Tamní národy nemají vůbec žádný vztah k ekologii. Svou krásnou přírodu si až šokujícím způsobem zasypávají odpadky. Evropské standardy k nim v těchto ohledech prostě ještě nedorazily,“ netají Martina své zklamání.

I to se však může časem změnit. Třeba si o tom něco přečtou na svých iPhonech…