Sotva jako malý klučina udržel v ruce nůž nebo kudlu v podobě rybičky, už jimi strouhal nějaký kousek dřeva. Prostě, měl talent pro tvorbu, ale i pro přírodu.

Ačkoliv se jako řezbář neživil, dlouhá léta pracoval v dolech, láska ke dřevu spolu s fantazií mu už víc než 20 let zahálet nedá. Důkazem toho jsou jeho dřevěné čakany, které vyrostly v lesích na Pálavě. „Jde o různě tlusté hole s ohnutou rukojetí, které tak v lese narostly,“ popisuje čakany Miroslav Pohl. Jeho mnohaletou zálibou je hledat po pálavské přírodě samorosty, které po opracování slouží člověku při pohybu v terénu jako čakan.

Pohlovy čakany jsou vlastně ozdobné hole vytvořené z oddenkových částí mladých jasanů, javorů babyka, akátů či hlohů, které mohou člověku sloužit jako praktické předměty denní potřeby, ale také jen k ozdobě interiérů bytů, vinných sklípků a chalup. „Zmíněné dřeviny se na Pálavě pnou po jakýchsi liánách nebo už od země vyrůstají mezi sebou vzájemně propleteny. Najít v lesním porostu vhodnou oddenkovou část javoru nebo akátu, z níž by byl zajímavě tvarovaný čakan, není vůbec snadné. Z jednoho výletu na Pálavu přivezu maximálně čtyři samorosty, které jsou k výrobě čakanů vhodné,“ poodhaluje zákulisí svého koníčka Pohl.

Podle něj je právě zima nejvhodnějším obdobím k výřezu různě tvarovaných slabých kmínků listnáčů. „Z Jankovic vyrážím časně ráno za lovem holí hromadnými dopravními prostředky. Na Pálavě se převléknu do pracovního oděvu a vyrazím do terénu. Prodírám se mlázím a houštinami, z nichž se vpodvečer vracím unavený, třeba jen se dvěma samorosty, vhodnými k výrobě čakanu,“ popisuje cestu za budoucími čakany Pohl.
Doma se pak pustí do vyváření nařezaných kmínků ve speciálním vysokém kotli. Teprve pak různě točené dřevěné hole zbaví kůry a nechá je někde ve stínu dva až tři až pět let sušit. „Dlouho mně to trvalo, než jsem přišel na to, jak a kde ve vodě vyvařené hole sušit, aby nepopraskaly a neztratily nic ze svého vzhledu a kvality,“ svěřuje se Jankovan, který je v Chřibech známý jako houbař-mistr. „Však také v osmdesátých letech minulého století si ze Salaše odnesl několik cen z houbařských soutěží. Někteří lidé o něm říkali, že časně na jaře chodí ta svoje houbařská místa v Chřibech zalévat, aby na nich jako první našel houby,“ dává s úsměvem k dobru Pohlův vztah k houbám a k lesu předseda Mykologického kroužku Salaš Lubomír Šafraník.
Pohlova láska k přírodě, lesu a ke dřevu mu zahálet nedá.

„K těm čakanům mě to stále táhne. Než z nich vytvořím opravdu umělecký kousek, s nímž se žádný z jeho majitelů nemusí stydět vyrazit do přírody, nebo si jím třeba ozdobí stěnu v pokoji či na chatě, dá to hodně práce,“ svěřuje se jankovický tvůrce čakanů. Neodpouští si poznámku, že takzvané ručky na čakanech násilně neohýbá. „Už při vyhledávání samorostlých holí v lesních porostech mám představu o tom, jak by měly vypadat, až jednou začnou člověku sloužit. Každý samorost je závislý na přírodě. Čakany ničím nepřikrašluji. Pouze na jejich dolní část nasazuji kovové či mosazné hroty, důchodci si mohou čakan opatřit gumovou patkou,“ upřesňuje Pohl.

Jeho čakany už potěšily tolik lidí u nás i v zahraničí, že kdyby se radost dala vážit na decimálce, bylo by jí hodně tun. Zdá se to skoro neuvěřitelné, že z malé vesnické dílničky vonící dřevem vycházejí na svět čakany ze samorostů. „Jeden z nich se dostal dokonce až k jednomu z nejvyšších představitelů Srí Lanky. Viděl jsem ho s mým čakanem v jednom z publicistických pořadů České televize,“ dodal nadšeně jankovický tvůrce samorostlých a lidskou rukou násilně neupravených čakanů.