Ve své pravomoci je měl Josef Kubáník, který odešel do důchodu těsně před tím, než došlo k jejich zrušení. Ten v rozhovoru pro Slovácký deník zavzpomínal mimo jiné na to, jak před 25 lety k rozdělení Československa došlo a popsal svoji zkušenost s běženci, kteří se tehdy státní hranici v Bílých Karpatech snažili ilegálně překročit, aby mohli pokračovat dál na Západ.

Jak to vypadalo ve Starém Hrozenkově a jeho okolí před těmi 25 lety?
Tady se nic nedělo, součinnost mezi Čechy a Slováky se nedala jen tak z ničeho nic přerušit. I když musím říct, že ze slovenské strany tam už byly nějaké náznaky. Slováci jsou totiž hrdější národ než my. Kopaničářská řeč je s tou z druhé strany hranice – Horná Súča nebo Drietoma – dost podobná, přesto byl s češtinou už tehdy trochu problém. Příklad můžu uvést z doby, když jsme jezdili hodně nakupovat do Trenčína. Pamatuju si případ, kdy jsem přišel do obchodu, potřeboval jsem indukční cívku. Přede mnou stál Čech a česky se ptal, jestli nemají indukční cívku. Prodavačka mu odpověděla ne, a že se má zeptat za týden. Já, protože jsem znal jejich mentalitu, jsem se nadrzo zeptal na to samé hned po něm, ale slovensky. Hned mi nabídla několik druhů. Byl jsem tam se synem, který se mě udiveně ptal, jak jsem to mluvil a hlavně proč. Vysvětlil jsem mu, že jsem musel mluvit slovensky, jinak bych cívku nedostal. Tady byla spousta smíšených manželství. Zajímavé je, že když se moje kamarádka vdala za Slováka a odstěhovali se do Nového Mesta nad Váhom, musela začít hned mluvit slovensky. Naopak to ale tak nefunguje. Na Kopanice se vdalo taky několik Slovenek, dnes už jim je třeba i přes osmdesát, ale pořád mluví slovensky. My Moraváci se více přizpůsobíme. Slovenská národní hrdost je daleko vyšší než naše.

Na přelomu let 1992 a 1993 se tedy ještě žilo na Slovácku beze změny?
No, bylo cítit ve vzduchu, že se to v Praze pomalu mlelo. Věděli jsme, že k něčemu dojde, ale pořád se vše tutlalo. V lednu 1993 vyjel Václav Klaus na Slovensko a na hranicích byly už někde celníci. Tady v Hrozenkově byla tehdy přivezená mobilní buňka a z 1. na 2. ledna bylo vše nachystané, i když celníci tam ještě nebyli. Vzpomínám si, že tam někdo tehdy hodil do buňky nějakou výbušninu, asi ruční granát. Pak v lednu 1993 se tam nastěhovali celníci. Protože tu bylo málo lidí, pomáhali nám celníci z Náchodska a severovýchodních Čech, na Slovensku pomáhali celníci z Bratislavy nebo Komárna.

Kdy došlo k nějakým zásadnějším změnám?
Osmého února došlo k měnové odluce. To už bylo jasné, že se to fakt děje. Na výpomoc nám tehdy přijely posily ze západních Čech, nikdo nevěděl, co bude. K incidentu ze strany civilistů nedošlo ale na Žítkové se stala jedna příhoda. Kluci z Čech, kteří tam hlídali hranici nevěděli kudy přesně vede a přišli až do Liešné do prostoru, kde býval pionýrský tábor, shodou okolností tam byli soustředění slovenští vojáci. Když uviděli naše, chtěli je hned zajistit. Byla to taková odveta za to, co se stalo na Jablunkovsku, tam naši zajistili Slováky. Nakonec jsme to zklidnili.

A jak to tedy na hranicích vypadalo?
I když to nebylo oficiálně vyhlášené, začalo se na hranici sloužit a začali se nabírat posily. Tehdy to nebylo ani tak výběrové řízení, jako spíš nábor. Vnitro udělalo výjimku a brali jsme skoro každého, kdo zvládl fyzické prověrky. Na Hrozenkov jsme nabrali 35 lidí do pohraniční policie a 60 na referát na přechod, na Březové to bylo 15 pohraničníků a stejně lidí na referát, ve Strání pak 30 pohraničníků a 20 na referát. K 1. červenci pak byla oficiálně zřízena pohraniční policie. Stavy jsme naplnili až v roce 1995, to už byl na hranici velký tlak.

Hranice se hlídala, jak velký byl tehdy problém s běženci?
V roce 1996 jsme zajali 1650 běženců na asi 35 kilometrech hranice.To co jsme zadrželi, byla ale tak třetina z toho, co přešlo. Naše služba spočívala v tom, že jsme kontrolovali hranici 24 hodin denně. Sloužili jsme dvanáctky. Hlídky musely chodit pěšky po hranici, protože pěšky měřila 15 kilometrů. Když to člověk objížděl autem, najel 60 kilometrů. Za noc služba průměrně ušla asi 20 kilometrů.

Byla nějaká místa více oblíbená pro přechod?
Tehdy mi to nikdo neřekl, ale přes Vyškovec chodily desítky běženců. Potom to byla často místa, která byla aspoň trochu osvětlená, i když běženci chodili jinak lesem. Na Žítkové vedla trasa kolem cesty do Liešne, paradoxně právě tam bylo policejní oddělení, a přes Vlčí vrch, v Hrozenkově pak kolem přechodu, na Vyškovci z Chocholné na Kykulu, ze Zabudišové, na Hribovňách je čekávala dodávka. V Březové pak chodili okolo dolní školy, někdy i přes Velký Lopeník a ve Strání kolem přechodu a přes Vekou Javořinu.

Hlásili vám lidé, když někoho viděli přecházet?
Stávalo se to, ale to byly smutné případy. Například na Vyškovci v noci přecházeli v zimě, vedl je převaděč. Na Hribovňách na ně čekalo auto. Šli s nimi mimo jiné dva novináři, kteří s sebou měli dvouletého kluka, mám dojem že byli z Afghánistánu. Měli čtyři nebo pět dětí, manžel psal proti režimu, takže byli pronásledovaní. Utekli do Sýrie a dále, na každém místě, kde byli, nechali jedno dítě. To poslední dvouleté nesli na rukou, ale brečelo. Převaděč jim řekl, že pokud dítě neuklidní, že ho zabije. Tak se ze strachu opozdili za skupinou, převaděč ale nečekal, ostatní nasedli do auta a ujeli jim. Manželé nevěděli co dělat, a tak ve čtyři ráno bouchali na dům pod Hribovňama.

Druhý případ byl taky smutný. Běženci šli přes Hornú Súču, Vlčí vrch a dolů do Žítkové. Tam byla stará opuštěná stodola, bylo to na Vše svaté. Nesli s sebou dítě, mohlo mít ke třem rokům. Odpočívali u stodoly, pak převaděč zavelel, jdeme dál a oni tam dítě zapomněli. Deset metrů od stodoly bylo obytné stavební a tam bydlel rozvedený chlap. Ráno slyšel dětský pláč, a tak nás zavolal. Dítě jsme převezli na dětské oddělení na Uherskohradišťské nemocnice. Matka zjistila až někde na dálnici, že nemá dítě, chtěla se vrátit, ale nikdo jí to nedovolil. V Praze řekla, že už dál nejde. Jejich tamní kontakt volal k nám do nemocnice a žena si pro dítě přijela. Všechny jsme je pak vrátili na Slovensko.

Mluvil jste o Afgánistánu, jaká byla národnost běženců?
Ze začátku jich nejvíce prchalo z bývalé Jugoslávie, ale objevovali se tam lidé například i ze Srí Lanky. Jednou se do této party připletl jeden Bulhar, který dělal školníka. V létě se vydal k nám, že mu kamarádi říkali, že jsou u nás pěkné holky. Jel na dovolenou a omylem se přidal k běžencům. Vybral si špatnou cestovku (smích). Zadrželi jsme ale rovněž lidi z exotičtějších zemí, jako je Pandžáb nebo Tibet. U nich byl problém s tlumočníkem, protože ten musel být u výslechu. Dlouho jsme například hledali tlumočníka pro jazyk urdu. Po dlouhém hledání jsme našli jeptišku v klášteře v Ostravě, matka představená ale její výjezd zakázala, tlumočilo se to tehdy přes telefon. Jazyková různorodost byla obrovská. Dostala se k nám ale třeba i skupinka z Afghánistánu, asi 15 až 16 lidí, všechno bývalí vojáci. Nebo naopak žena z Kosova, bylo jí okolo 40, vypadala ale na 55, měla asi čtyřleté dítě, které nám chtěla prodat. Byla negramotná a věděla, že by se dítě mělo u nás lépe. Ti lidé byli nešťastní.

Josef Kubáník st.- narodil se před 66 lety ve Vápenicích
- vyučil se horníkem, třiatřicet let sloužil u policie, dosáhl hodnosti majora
- dlouhá léta pracoval u pohraniční policie
hraje na basu, byl vedoucím souboru Kopaničár, vlastní koně
- je rozvedený, má syna Josefa, dceru Petru