„O obnovení tradice ponocného v naší obci se před dvěma roky zasloužil tehdejší místostarosta Jankovic Jaroslav Dvořák, který má pod palcem kulturní dění v obci. Při pompézní obchůzce vesnicí o Božím hodu vánočním mě doprovázelo několik členek ženského sboru Lipuše i občané. Minulý rok jsem byl v čase Vánoc v nemocnici, takže mě zaskočil Jiří Grebík,“ udělá mi jasno dvaašedesátiletý Miroslav Šilc, první ponocný v novodobé historii Jankovic, ale také jejich místostarosta a rázovitý chlapík.

Oblečený je do hnědého kožešinového kabátu, vojenských kalhot, na hlavě má kožešinovou čepici, na nohou vysoké boty zvané teplušky a nechybí mu ani veselá mysl. Že by šlo o nějakou stylizaci, to ale ponocný odmítá. Jeho hlavním znamením je halapartna, brašna přes rameno, lucernička a roh. A ne ledajaký.

„Jde o roh z gazely, který mi přivezl zeť z Izraele. Abych na něj mohl troubit, použil jsem nátrubek z umělé hmoty, ale s ním jsem toho moc nenatroubil. Nakonec jsem na něj nasadil nátrubek z křídlovky, na nějž troubím ostošest,“ pochlubí se ponocný a zatroubí, jako by chtěl v dědině vyvolat poplach, že se děje něco mimořádného. Ostatně, pracovní náplň ponocného, kterou znají jen skuteční pamětníci, bylo v noci bdít, když ostatní spali. A když se něco dělo, troubit na poplach.

„Role ponocného jsem se zhostil pro radost, zábavu a potěšení lidí v dědině. Kromě toho, mou zálibou je historie, oživování dávných zvyků a jejich udržování,“ svěřuje se Miroslav Šilc, pasovaný do role někdejšího nočního hlídače. I když pradávné povolání v Jankovicích dávno zaniklo, funkci ponocného tu obnovili coby turistickou atrakci, ale pouze na jeden večer v roce.

„Rodiny u jejichž domu jsem zatroubil a zazpíval, mně vyšly v ústrety s výslužkou, cukrovím i kořalkou. Popřáli jsme si hodně zdraví do nového roku a děvčice ze souboru Lipuše jim zazpívaly koledu nebo vánoční píseň. Být několik hodin obecním ponocným, to byla pro mě velká výzva,“ loučí se jankovický ponocný. Zatroubí a přidá krátkou rýmovačkou.