Ne, že bych byl vyloženě levý na každou manuální práci, kterou si s chutí doma odpouštím.

Dokonce bych se pasoval do oblíbené české sorty kutilů za můj poslední počin, kdy se mi doma podařila vyměnit jedna zásuvka a zámek u dveří.

Pletení tatarů je však jiný level. Vždy ve mně jejich složitý tvar vyvolával až posvátnou úctu k těm, co mi je do dnešního dne dělali.

K Trchalíkům mě nicméně v sobotu 24. března táhla představa, že se sám obklopím onou posvátnou aurou, až se s nově zhotovenou pomlázkou ukážu před kamarád. Až jim řeknu, že jim žily upletu.

Jakmile překračuji práh širokých vrat Trchalíkovy usedlosti, začínám se rozhlížet po mém místě činu.

V zčásti vydlážděné, ale jinak téměř anglickým trávníkem pokryté zahradě mně přitom ihned přijdou na oči štosy vrbových prutů uložené podél levé hraniční zídky.

Upřeným pohledem je hypnotizují zatím dva neznámí muži a já začínám tušit, že jeden z nich bude hledaný mentor, který mi prozradí taje starodávné techniky pletení tatarů.

Když k Petrovi Janíčkovi, synovi majitelů tohoto historického objektu, přistupuji, nedávám na sobě znát mírné zklamání.

Přece jenom jsem čekal stoletého kmeta s dlouhým bílým plnovousem, jak mě poučuje o pletení prutů za jeho mládí, což by bylo zhruba ještě za tatíčka Masaryka.

Namísto toho mi vyjde vstříc středně vysoký nakrátko ostřihaný čerstvý čtyřicátník.

„Tak vy musíte být z novin. Pusťme se teda do toho,“ energicky zavelí.

„Rád bych, ale ani nevím, čím začít,“ trvá mi chvíli, než si rozpomenu, proč jsem vlastně do Šumic přijel, ale to už Petr Janíček klečí u hromady větviček, co dříve ostřihal s pomocníky z vrby a počítá do třinácti.

„Je třeba mít nejlépe stejnou tloušťku a stejnou délku všech prutů tak, aby šlo pletení dobře,“ odkládá pár kusů a bere náhradní.

Ačkoliv jsem si představoval na začátek pomlázku tak ze čtyř či pěti prutů, nakonec si k němu klekám a snažím se přijít s radou, který vybrat.

Nakonec mám svých třináct vyvolených a dávám se za pomoci mého mentora do samotného pletení.

„Už chápu, proč jste dříve zmiňoval, že se u vás podaří žíla každému,“ pochvaluju rychlou práci Petra Janíčka, když mi udělá celou rukojeť.

K ozdobné šroubovici nad úchytem si však už stoupám sám a začínám pracovat přesně podle pokynů.

„Oddělíme si na každé straně dva pruty. Teď je přes sebe budeme dokola překládat. Vždy přeložíme jako další ten, přes který jsme přeložily předchozí. Ne. Tady přes tento,“ navádí Petr Janíček moji ruku a já se na chvíli alespoň tvářím, že vše začínám chápat.

Asi po deseti minutách máme nakonec ozdobnou část hotovou.

K mému zklamání však podle Petra Janíčka teprve teď začíná samotné pletení.

„Rozdělíme si zbylých osm prutů na čtyři a čtyři. Vždy pak překládáme vnější prut z jedné strany vrchem do mezery mezi dvěma a dvěma pruty na druhé straně. Poté jej vracíme na jeho stranu, ale nikoliv na vnějšek, ale do vnitřku,“ začíná s pletením a já začínám litovat, že u Trchalíků nechtějí raději vyměnit zámek, alespoň bych nevypadal tak nemožně.

Po chvíli vybízení se nicméně pouštím sám do pletení.

„Až budou bolet prsty, řekněte, vystřídám vás,“ upozorňuje mě zkušený hodovník a vzpomíná, jak mu bylo minulý rok, když za jeden den upletl asi padesát tatarů.

„Ještě dva dny potom mě bolely ruce. Je to až nečekaně náročná práce,“ vysvětluje.

Nejdřív si z fyzické náročnosti celého procesu nic nedělám.

„Zas tak vitální asi nebude,“ říkám si v duchu a snažím se především nepoplést pravidlo střídání stran a neustálého počítání čtyř a dvou.

Po pár minutách však přichází krize. Prsty mě přestávají poslouchat a do palců dostávám křeče.

„Už nemůžu,“ udiveně se obracím na Petra Janíčka, který pohotově bere kormidlo pletení zase do svých rukou a pomlázku za mé asistence už doplétá dokonce.

Ačkoliv se pět minut na to v euforii oslav fotím s mým prvním tatarem ze všech stran, skrytě svého učitele obdivuji.

Přijde mi jako olympijský výkon fakt, že za dnešek zvládne uplést ještě desítky dalších žil.

Když následně spokojeně opouštím prostory Trchalíkovy usedlosti, zjišťuji, že jsem na tom stejně jak na začátku.

I nadále mám posvátnou úctu k lidem jako Petr Janíček, kteří dokáží vyrobit pro sebe, své známé, ale i další zájemce tucty nádherných pomlázek.

A kamarádi? Ti ať si to zkusí sami. Další pomlázku by letos moje prsty už nezvládly.

Velikonoční pomlázkaPomlázka je spletený svazek proutí o velikosti šesti až dvanácti většinou vrbových větviček sloužící jako jeden ze symbolů jara, dnes Velikonoc. Slovo pomlázka vzniklo pravděpodobně od slova pomladit a šlehání dívek symbolizuje předání svěžesti a pružnosti, síly a zdraví mladého jarního prutu. Související význam má i odkaz na slovo "mlází": houští z čerstvě zelených, tedy mladých, výhonů rostlin. V moravských, ale i českých nářečích se lze setkat s mnoha synonymy slova pomlázka. Nejznámější jsou pak mrskačka, sekačka, švihačka, hodovačka, karabáč, korbáč, kocar, karabina, čugár, tatar, žila, šibačka, šmirgust, mrskút či šibák.