Zatímco nové návštěvnice vypisují nutné formuláře, probíhá už o patro níže výuka čtyř malých ukrajinských dětí. Vyučuje je Olena Zhurman , pedagožka z Ukrajiny, která stejně jako její žáčci musela utéct ze své domoviny před válkou. Každý den se jako první věnuje malým dětem, potom přijdou na řadu starší ročníky. Bílovickou základní školu nyní navštěvuje už 12 dětí z řad uprchlíků.

„Je to docela fičák,“ říká ředitel Mlčoch. „Ukrajinská kolegyně nám něco rozumí, když mluvíme česky. My něco rozumíme ukrajinsky, a někdy přejdeme i do ruštiny… Zkrátka se domlouváme, jak jen to jde,“ vysvětluje.

Olena Zhurman bohužel nerozumí příliš anglicky. A mladší děti také ne. Ty mě však velmi mile zdraví „privit“. Ačkoli mají dvě osmileté holčičky a dva jedenáctiletí chlapci za sebou dramatický útěk ze svých domovů, na otázku, jak se mají v bílovické škole, odpovídají s úsměvem „super“.

Ze všech stran teď slyší ostatní mluvit pro ně obtížnou češtinou, ale s paní učitelkou se právě nyní zdokonalují ve čtení ve svém rodném jazyce. Do sešitů píšou velmi úhlednými rukopisy. Naše písmo se jim ale zdá těžší. Českým dětem prý trochu rozumějí.

A jestli se vrátí zpátky domů? „Ne, ne,“ vrtí jedna z holčiček důrazně hlavou.

Zatímco jsou děti ve škole, většina ukrajinských rodičů se snaží najít u nás nějakou práci. „Moje maminka má stále práci na Ukrajině. Pracuje na dálku – on-line,“ vysvětluje chlapec.

Evgenie, maminka Nastěnky, se později domlouvá s ředitelem Mlčochem, do které třídy Nasťa nastoupí a jak to bude zařízeno s obědy ve školní jídelně. I když se pan ředitel snaží situaci řešit s lehkostí, na nové žákyni i její mamince je vidět nervozita.

„Máte tady už nějaké ukrajinské děti?“ ptá se tlumočnice. Ředitel Mlčoch vysvětluje, že přímo v 8. A, kam Nasťa nastoupí, už jedna ukrajinská dívenka – Olexandra – je. Děti se část dne věnují vzdělávání ve svém jazyce, pak mají výuku češtiny. Ostatní hodiny se učí se svými českými vrstevníky.

Zdá se, že Nastěnku informace potěšily. Nebude jedinou cizinkou a může si popovídat i s dalšími Ukrajinci. „Chceš přijít hned zítra, v pátek? Nebo až v pondělí?“ Dívenka je otázkou trochu zmatená a odpovídá: „Chtěla bych přijít v pátek a pak i v pondělí.“ Pak ale pochopí, že s ní ve škole v Bílovicích už počítají jako s pravidelnou žačkou a usmívá se.

Ta písmenka jsou taková divná

S maminkou se pak diví, že vyučování začíná už v 7.45. Vysvětlují, že na Ukrajině děti obvykle chodí do školy až na devět. V Česku jsou teprve necelých 14 dní. Bydlení mají zatím zajištěno v Kněžpoli, kde mohou využívat tamní dvoupokojový byt.

Evgenia tam bydlí společně se svou švagrovou. Kromě Nastěnky mají s sebou ještě dvě děti – tříletého a jedenáctiletého chlapce. V bytě pro ně byly při příjezdu nachystány potraviny. Od té doby dvě maminky o další pomoc nepožádaly a snaží se najít práci. Evgenia na Ukrajině pracovala jako manažerka.

Nastěnka nejprve příliš do české školy chodit nechtěla. Po pár dnech v naší zemi už ale sebrala odvahu. „Myslím si, že to ze začátku bude těžké, ale tak za měsíc už bude česky rozumět,“ říká tlumočnice.

Do 7. B chodí už dva týdny také třináctiletá Alisa. „Cítím se tady dobře,“ říká. „Ale čeština je pro mě těžká. A ta písmenka jsou taková divná. Ale snažím se naučit se česky. Máme lekce češtiny, takže se postupně učím,“ popisuje. Zatím se prý učí základní fráze a slova jako „pouzdro“, která se jí mohou ve škole hodit. Alisa na svůj věk komunikuje dobře anglicky, čeština je pro ni prý oproti angličtině těžší.

„Česká výslovnost mi přijde obtížná. Ale snažím se,“ usmívá se. „České děti jsou na mě hodné; občas mi někdo přinese dobrotu na svačinu nebo nějaký dáreček,“ popisuje pak dívenka skromně. S maminkou a babičkou nyní bydlí v Častkově.

Na Ukrajině prý nikoho z blízké rodiny nenechali. „Maminka je trochu smutná, ale je ráda, že jsme v bezpečí,“ dodává vážně Alisa.

Zkušenost s rychlým učením češtiny má i ředitel jarošovské školy Pavel Jančář. I v jeho škole jsou nyní už dvě ukrajinské děti. „V roce 1997 jsme měli ve škole dívenku z Běloruska. Její první týdny u nás vyšly zrovna na pobyt ve škole v přírodě. A po měsíci už uměla docela dobře česky. A po čtyřech letech u nás dokonce vyhrála olympiádu v českém jazyce, takže věřím tomu, že i ukrajinské děti se česky naučí poměrně rychle,“ vypráví ředitel základní školy v Jarošově.