Konečně jsem se prodral přes mladou lesní kulturu do hustého smrkového porostu. Odtud se statný hnědák s bílou lysinou na čele snažil proklestit cestu se slabými kládami, surovými kmeny k lesní cestě, kde jeho náklad uvolnila ze řetězu žena, která uspěla tam, kde od pradávna vládnou muži, jimž se říká kočí.

„Kateřina Husaříková, jméno mé. Mým pomocníkem při přibližování dříví je tříletá klisna Ariana, kterou jsem si sama odchovala. Támhle u stromu je uvázaná stejně stará Adéla. Obě jsou mladé, takže je práci v lese teprve zaučuji," svěřuje se sedmatřicetile­tá žena.

Koně jí učarovali už ve třech letech. Milovala nejen ty houpací, ale hlavně živé. První hříbě, lipicána jménem Farad, dostala před několika lety k narozeninám.

„Od té doby jsem vychovala asi patnáct koní a doufám, že jsou v dobrých rukách. Nedávno jsme se s kamarádkou Silvií Čechmánkovou dočkaly od klisničky Lentilky hřebečka. Je moc miloučký," opěvuje Kateřina nejmladšího z šesti poníků.

„Chovat koně je náročné na čas i peníze. Naštěstí mi pomáhá můj tatínek, který bydlí na Salaši, kde mám koně ustájené. On už v lese nepracuje, ale koně mi nakrmí, než přijedu do stáje z Uherského Hradiště," děkuje Kateřina na dálku svému otci.

Koně jsou podle ní i její kamarádky Sylvie v lesním hospodářství stále potřebnými pomocníky. Jejich práce je neodmyslitelná zvláště při soustřeďování slabších kmenů z mladých probírkových porostů nebo z nahodilých těžeb. Bez dobrého vztahu kočích s koňmi, by nebyly možné dobré výkony a koně by těžkou práci v lese nevydrželi.

„Proto než zase pojedeme s koňmi do lesa vydělávat, musíme je dobře zacvičit," vysvětluje Kateřina Husaříková. Z jejího hlasu je cítit, jak velkými přáteli jsou pro ni i její kamarádku čtyřnozí věrní pomocníci.

Kůň je vzhledné a ušlechtilé zvíře. „Království za koně!" bylo kdysi projevem vyloženého zoufalství panovníka. „A vidíte, uplynula staletí a kůň je nadále ceněn hodně vysoko. Sice ne na celá království, ale kůň do lesa přijde nejméně na padesát tisíc korun," končí povídání Kateřina Husaříková.