„Zapisuj! Pamatuj si! Nehrej se! Piš, jak slyšíš! Legendární člověk," zněl jeden z nich. I to dokazuje, že je profesor uherskohradišťského gymnázia Lubomír Berka u svých studentů oblíbený. Nejen proto minulý týden od vedení Zlínského kraje obdržel ocenění za výbornou pedagogickou činnost.

Nedávno jsem se bavil s kamarádkou, která chtěla nastoupit na ,místo učitelky základní školy. Když se byla přihlásit jako zájemkyně, odvětili jí, že už před ní čeká na práci dalších dvacet potenciálních pedagogů. Je to pro školství dobře, či není?

Já jsem v osvětimanské vesnické škole začal učit v roce 1978. Bylo více dětí i pedagogů. Ale těch, kteří by chtěli učit na vesnici, moc ne. Venkovský učitel totiž musel vykonávat spoustu další práce. Dostal jsem tedy kromě učení také úkoly u národního výboru, nabídli mi funkci kronikáře, redaktora osvětimanského zpravodaje, pracoval jsem v tělovýchovné jednotě. Dnes je tolik učitelů, že si ředitelé mohou vybírat. Dětí ubývá, školy se ruší. Mladí kantoři to tedy mají těžší. Na druhou stranu je to dobře pro školství. Před třiceti lety v mnoha případech učili na školách maturanti, kteří si univerzitní vzdělání dodělávali. Hlavně na odlehlejších vesnicích se některá místa jen těžko obsazovala.

Jaká specifika má pedagogika na vesnické základce ve srovnání třeba s gymnáziem, kam jste po nějaké době přestoupil?

Na základní škole byly děti hodné, slušné. Na vesnici ještě neexistovala taková lákadla jako dnes. Mládež neměla počítače, takže byla vděčná za cokoliv. Výlety, fotbal, v zimě jsme udělali kluziště na hokej. Zajímavé bylo v Osvětimanech učit děti svých spolužáků, kamarádů, známých. Stačilo jen říct „Řeknu to taťkovi." „Ne, prosím vás, neříkejte," zněla odpověď. To správným směrem posilovalo autoritu. Na gymnáziu je práce úplně jiná, žáci na takové výběrové škole chtějí studovat, něco se naučit a dostat se na vysokou školu. Pracuje se tedy snadněji, náročnější je pak příprava. Na základce vystačíte s informacemi z fakulty, na gymnáziu se musíte pořád učit.

Stává se vám na gymnáziu často, že vás student nachytá dotazem, na který nejste schopný ihned odpovědět?

Samozřejmě. Zrovna teď probíráme druhou světovou válku a někteří studenti jsou přímo odborníci na techniku. Jeden z nich je třeba vynikající znalec německých, amerických a japonských letadel. Tomu již pravidelně odpovídám, že vážně netuším, kolika motory a děly ten a ten letoun disponuje, a ať na příště udělá prezentaci. V tomto směru mají někteří žáci obrovské znalosti.

Když se jich ve třídě sejde víc, je ohrožená učitelova autorita?

Ne, tito studenti jsou velmi inteligentní a ví, že člověk nemůže znát všechno. Nikdy se mně nestalo, že by mě uráželi či zesměšňovali. Vědět cokoliv od pravěku až po 21. století? To bych musel být snad Aristoteles. A to nejsem.

Vaší výraznou aktivitou je pořádání dějepisných kurzů na konci školního roku. Studenti tak poznávají dějiny hravou formou. Kam všude jste se dostali?

Pořádám je společně s kolegou Machalou, sedíme spolu v kabinetu a přicházíme na nápady. Dostali jsme se do Říma, Atén, Paříže. Pravidelně jezdíme do Krakowa, Vídně nebo Osvětimi. Navštěvujeme Cimburk a další místa v Chřibech. Loni jsme byli na vynikajícím kurzu k sedmdesátému výročí atentátu na Heydricha. Strávili jsme týden v Praze a chodili po stopách atentátníků. Studenty to zaujalo, byli jsme v zatáčce, kde k atentátu došlo, i v kryptě, v níž se parašutisté ukrývali. Letos připravujeme kurs Po stopách Konstantina a Metoděje. Téma se k aktuálnímu 1150. výročí příchodu věrozvěstů na Moravu samo nabízí.

Vy historií skutečně žijete, jste například kronikářem. Co je povinností takového obecního kronikáře? Které údaje se do kronik zanáší?

Kroniku jsem v Osvětimanech začal psát na začátku 80. let. Zpočátku jsem si myslel, že ji chvilku povedu a pak práci někomu předám. Začalo mě to ale bavit, takže jsem u kroniky vydržel dodnes. Jde o mravenčí práci. Kronika se píše rok pozpátku. To znamená, že já nyní zpracovávám rok 2012. Musíte mít poznámky, sledujete kulturní, společenské a sportovní akce, co se ve vesnici postavilo, stalo. Včetně třeba toho, že nějaký památný strom uťal blesk. Psaní kroniky zabere dost času a člověk jej nedělá pro peníze, ale kvůli lásce k historii. Navíc jsem patriot, rod Berků žije v Osvětimanech přes tři sta let a dějiny regionu mě tedy velmi zajímají. Jsem také spoluautorem knihy Osvětimany 1350–2000. Zpracoval jsem i historii osvětimanského školství a kopané. Fotbal jsem navíc kdysi hrával a pak trénoval.

Na co myslíte, když takovou publikaci píšete? Že si ji někdo podobný vám bude za sto let se zájmem číst?

Já nevím, co bude zítra. Lidé se mě ale v obci občas ptají, jestli zase něco nevydáme. Uvidíme, snad budu mít čas v důchodu. Znamená to totiž spoustu shánění pramenů, hledání v archivech. Ale podobné knihy se kupují, některé už jsou rozprodané. Snad to tedy někdo někdy ocení. Chtěl bych ještě zpracovat historii rodů, které v Osvětimanech dlouhá léta žily.

Osvětimany leží na okraji Chřibů, což je doslova mýtické pohoří. Jaký k němu máte vztah?

Nádherný. Každý týden, pokud to počasí dovolí, s manželkou vyrážíme na výšlapy. Klimentek, Cimburk, Kazatelna, Kozel, Nová louka. To jsou jen některá z oblíbených míst. Říkávám, že Chřiby jsou naší zahradou.

Nejen k místům, které jste vyjmenoval, se váže spousta pověstí, legend a polopravd. Jak k nim jako učitel dějepisu přistupujete? Nemáte mít zájem, aby se jasná fakta oddělila od pravdivé historie?

Ono to nikdy přesně nejde oddělit. Naopak jsem rád, že lidi takové věci zajímají. Sám někdy šířím, že Konstantin s Metodějem v Osvětimanech skutečně pobývali, že podle nich se vesnice jmenuje, že na Klimentku mohla stát nějaká škola pro kněží. Kdo dnes dokáže, jak to před 1150 lety bylo? Nikdo. Ani docent Galuška.

Dnešní společnost asi dějepisu a historii všeobecně příliš nepřeje…

Je doba, kdy lidé více myslí na to, co bude zítra, než na to, co bylo před padesáti nebo sto lety. Když nebudeme vycházet z naší historie a kořenů, začneme zapomínat. A národ, který zapomene svou historii, přestává být národem.

Mgr. Lubomír Berka

Narodil se 21. února 1954 v Kyjově. Celý život žije v Osvětimanech. Vystudoval gymnázium v Kyjově, poté Pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. Nastoupil na ZŠ Osvětimany v roce 1978, učil zde do roku 1998. Poté přešel na uherskohradišťské gymnázium, kde učí doteď. Od roku 2010 je místostarostou městysu, vykonává také funkci kronikáře. Je ženatý, s manželkou má dva syny, oba vystudovali ekonomii.