Osmašedesátiletý prozaik besedoval se studenty, předčítal ukázku své nejnovější knihy Na krásné modré Dřevnici a odpovídal na dotazy. „Mladým lidem předávám zkušenost doby, aby byli uchránění její schizofrenie a vymývání mozků,“ řekl Bajaja v narážce na éru mezi lety 1948 a 1989.
Považujete knihu Na krásné modré Dřevnici za své vrcholné dílo?
Ne. Osobně mám nejradši románový diptych Duely. K Dřevnici mám jiný vztah. Je to spíše taková rodinná kronika, autobiografie, samozřejmě i s obecnějšími přesahy. Kniha prochází několika vrstvami času a děje a její styl jsem musel hledat hodně dlouho. Poskládat to dohromady dalo moc a moc práce.
Za Dřevnici jste ale dostal Státní cenu za literaturu, to je nejvyšší možné ocenění u nás…
Za to může porota (smích). Nepředpokládal jsem, že publikace, která jde takovým způsobem do hloubi mé duše, bude ostatním tak sdělná. Vyrazilo mi dech, že takto intimně pojatá kniha má natolik velký přesah, že oslovila široké čtenářské publikum a tolik porot (kniha se ocitla také v nominaci na Magnesii literu, cenu Josefa Škvoreckého a cenu Jaroslava Seiferta, pozn. red.). S tím jsem nepočítal.
Čeho byste chtěl ve svém spisovatelském životě ještě dosáhnout?
To já nevím. O svých plánech se mi těžko hovoří. Co člověk vykecá, to potom těžko realizuje, protože už nemá potřebu nad tím dumat. Záměr, který bych chtěl uskutečnit, ale mám. V květnu poletím do Petrohradu, kde mi v ruštině vychází knížka. Chci navštívit také tamní Ermitáž, což by měl být první impuls pro další knihu, kterou již mám trošku v hlavě předtištěnou.