Na základě konkurzního řízení nastoupila 26. května jako vedoucí do velehradského Domova pro osoby se zdravotním postižením v Buchlovské ulici, který si do svého názvu vepsal slovo Kopretina.

Jak jste se vůbec k práci s handicapovanými občany dostala?

Kdo v dětství neměl svůj sen o budoucím povolání? Měla jsem ho i já. Chtěla jsem pomáhat starým nebo handicapovaným lidem. Před jednadvaceti lety jsem nastoupila jako sociální pracovnice v Domově důchodců Buchlovice a stejnou funkci jsem čtyři roky vykonávala v Domově pro osoby se zdravotním postižením v Kunovicích. Při zaměstnání jsem úspěšně dokončila bakalářské studium v oboru sociální práce na Univerzitě Palackého v Olomouci.

Co vám ve funkci vedoucí rezidenčního zařízení udělá radost a přinese uspokojení z dobře vykonané práce?

Byla bych ráda, aby personál domova chodil do práce rád, s nesvíravým chvěním kolem žaludku, že tu musí sloužit handicapovaným lidem. Přála bych si, aby zaměstnanci po směně odcházeli s dobrým svědomím a uspokojením, že toho dne udělali kus dobré práce. Aby měli radost, když klienta naučí byť jedinou činnost, která dělá člověka člověkem. Třeba zavázat tkaničku u bot. Pokud se zaměstnanec svým dílem o to přičiní, musí ho to těšit. Pak jistě zapomene na to, že se ten den stalo něco nemilého. Sama udělám všechno pro to, abych každodenně svazovala ty pomyslné tenké nitky společného žití zaměstnanců s klienty, jež se po spojení stanou mezi nimi pevným poutem.

Máte svoji rodinu. Manžela, třináctiletou dceru Nikolku a devatenáctiletého syna Zdeňka. Berete svoji novou funkci jako profesi, nebo jako poslání?

Práce s handicapovanými osobami byla a je pro mě i posláním. Chci, aby měli v Kopretině svůj druhý domov, k němuž budou mít citový vztah. Aby tu měli ten svůj svět, v němž se cítí bezpeční. Někteří z nich by totiž nezvládli ten náš rychlý a pulzující svět se všemi skrytými nebezpečími a úskalími.

V Kopretině začali vloni, jako v jednom z prvních zařízení tohoto druhu ve Zlínském kraji zvládat agresivitu u některých klientů v souladu s pravidly šetrné sebeobrany. Ač to někteří zaměstnanci kritizují, byla ve vašem domově před dvěma roky zrušena klecová lůžka opatřená sítí. Nevrátíte se k nim?

Je naprosto nežádoucí, abychom se ke klecovým lůžkům vraceli, abychom bezdůvodně omezovali pohyb uživatelů našich služeb. Zaměstnanci domova ovládají různé fyzické úchopy, díky nimž lze agresivního klienta profesionálně a šetrně upokojit a vytvořit mu pocit bezpečí.

Narodila jste se v srdci Slovácka, v Uherském Hradišti. Jste osoba společenská, mající ráda folklor a slovácké písničky? A co takhle dát si někdy pohárek vína nebo štamprličku slivovice?

Jako dítě jsem tancovala v Hradišťánku, absolvovala jsem i přípravku do Hradišťanu. Ráda si poslechnu cimbálovou muziku i slovácké písničky. Ty jsou mi zvlášť blízké. Víno ani slováckou slivovici nepiji. Jsem totiž zapřisáhlá abstinentka. To mně ale nebrání v tom, abych se ve společnosti lidí dobře bavila.