Publikace nazvaná Krajem vinic a poutních míst mapuje vody, města, památky, pověsti a osudy nejrůznějších osobností regionu „Od Svatého Antonínka ke kyjovské dolině", jak zní podtitul knihy. S jinak velmi nenápadnou a skromnou paní Bartošíkovou jsem se před lety blíže seznámila poté, co uherskobrodské ochotnické Divadlo Brod nastudovalo její velkou výpravnou pohádku O studánce Ohloběnce (podle zaznamenané pověsti z Bojkovicka). Teprve pak jsem se dozvěděla, že kromě sběru pověstí z Kopanic píše i vlastní příběhy. První kniha jí vyšla v roce 1997, ta zatím poslední, v pořadí třináctá, spatřila světlo světa před pár týdny.

Vaše nejnovější kniha je vlastně čtvrtým volným pokračováním započatého cyklu, který připravujete spolu s paní Marií Holečkovou. Jak k této spolupráci došlo?

Paní Holečková z Berouna má nakladatelství a vydává knihy, v nichž mapuje (ona i další lidé) zajímavá místa různých regionů naší republiky. Když připravovala knížku Živá voda Luhačovicka, hledala člověka z tohoto kraje, který by ji provázel. A někdo z Muzea J. Á. Komenského jí o mně řekl. Jedno odpoledne jsme pak spolu navštívily a vyfotily studánky, hradby, Černého Janka a další místa v Uherském Brodě, lípu v Prakšicích, sirnatý pramen ve Velkém Ořechově, Maršov. Živou vodu psala z větší části ona, asi třetina textů je mých. Pak jsme se domluvily na další spolupráci. Následující knihy (Za studánkami Bílých Karpat a Krajinou Horňácka za prameny vod a písní) už jsem psala sama a ona je autorkou fotografií.

Docela by mě zajímalo, jak taková knížka vzniká, od čeho se takzvaně odrazíte?

Tato nejnovější knížka je o krajině mého dětství o Veselí. A také o Blatnici pod Sv. Antonínkem, Milokošti, Zarazicích, Vnorovech, Strážnici, Petrově, Bzenci, Vracově, Vlkoši, Miloticích a kyjovské dolině. Ve Veselí mám kořeny, od babičky jsem viděla na Blatnickou horu s kaplí sv. Antonínka. Na řádku u trati, kde babička bydlela, přitékala voda z Blatnice. Šla jsem vlastně po vodách v této oblasti od zázračné studánky v Blatnici přes potok Svodnice, který se vlévá do řeky Moravy. Tu jsem opustila za Bzencem a putování zakončila u Kyjovky. Některá z míst a jejich pověsti jsem znala sama, jinde jsem oslovila nějakého místního člověka, který mi poskytl prvotní informace. Na jejich základě jsem pak dál pátrala v knihách, knihovnách, archivech i u konkrétních lidí. Celé to trvalo asi rok. Mým přáním bylo zachytit v knize nejen věci minulé, ale i kus současnosti.

Která osobnost, místo nebo událost z této knížky byly pro vás nejzajímavější?

Nejkrásnější asi byla návštěva ve Vracově, kde se nám věnoval Pavel Petržela. Místní pan farář nás upozornil na faru postavenou v josefínském baroku, na sochy vyřezávané řezbáři z Oravy, pan Petržela zase přidal osobní vzpomínku na zdejšího rodáka a svého kamaráda, herce Josefa Somra. Zajímavé bylo i setkání s díly malíře Janko Köhlera, který se sice narodil v Brně, ale vyrůstal poblíž Kyjova. Téměř všude na Slovácku zanechal svůj otisk. Poprvé jsem se s jeho pracemi setkala v Luhačovicích, kde vyzdobil několik vil. Nejznámější je asi Augustinka v Pražské čtvrti, krásný, malovaný dům. Dva jeho obrazy jsou v kapli v Blatnici a na dalších cestách jsem pak narážela na další jeho tvorbu sgrafity ozdobil například sokolovnu v Bzenci, v Kyjově na čelní zdi kostela je jeho obraz Panny Marie, v gymnaziální kapli Luneta a také zde sgrafity vyzdobil zámeček. Namaloval asi 2500 obrazů, vyzdobil 40 kostelů a dělal nádhernou křížovou cestu na Hostýně.

Máte zpětnou vazbu? Mám na mysli reakce čtenářů na vaše knihy.

Ano, už dokonce i na tuto nejnovější! Volal mi jistý pan Holeček (jen shoda jmen s vydavatelkou knížky pozn. red.) z Ratíškovic. Jeho obec se už 25 let přátelí s jedním francouzským městem, které pomáhal osvobodit generál Ingr, rodák z Vlkoše, o kterém píši v knize. Generála Ingra si ve Francii strašně cení a každý rok tuto událost oslavují. Pan Holeček prý nechá celou tuto kapitolu z mé knihy přeložit do francouzštiny a spolu s knížkou jim to pošle a chtěl by dokonce Francouze do Vlkoše pozvat. Takže ve Vlkoši asi budou mít zážitek se zájezdem Francouzů. Moc mě to potěšilo. Je tu na Slovácku spousta míst a lidí, o kterých by se mělo dozvědět více lidí, nejen místní. To, že tyhle knížky mají nějaký smysl, mi potvrdili i další lidé z Brna, kteří se sem chystají jet po stopách míst, o kterých jsem psala. Takže to vlastně funguje i jako turistický průvodce (Smích.)

Přemýšlela jste už s paní Holečkovou i o pátém pokračování cyklu? Které další oblasti byste se věnovaly?

Ano, ale je to zatím jen v úvahách. Už v této knize se zmiňuji o Miloticích a o místu s názvem Náklo. Je to kopec, původně bahenní sopka, vysoký 265 m. Skoro nikdo o něm neví. Přitom by to, podle dosud nepotvrzených hypotéz, mělo být naleziště, které by svým významem a rozsahem mohlo konkurovat Velehradu. Někteří lidé se dokonce domnívají, že původní Velehrad se nacházel v propasti Nákla. Uvnitř hory je totiž obrovská dutina o rozloze asi 400 hektarů. Do středu území, kde se nachází nejvýznamnější velkomoravské nálezy stavby, zbraně, šperky, mohylníky i předměty rozsáhlé hutní výroby, teď navíc umístili dřevěný liliový kříž, který je vzpomínkou na soluňské bratry Cyrila a Metoděje. Tento kříž byl symbolem čistoty a mariánským znakem. Metoděj si ho přinesl na Moravu jako svůj rodový znak. Když v roce 863 přišla na Moravu byzantská mise vedená soluňskými bratry, přinesla na přání moravského krále Rastislava Moravanům slovanské písmo a křesťanskou liturgii ve slovanském jazyce. Svým působením si získali přízeň krále, ale zejména prostého lidu. Katolickým klérem však byli bratři obviněni u papeže z kacířství. V roce 867 odcházejí spolu do Říma, aby obhájili svoji činnost na Moravě, a nesou papeži dar. Z Říma jim vychází vstříc sám papež s průvodem, aby je uvítal. Tuto scénu zachycuje dobová freska v římské bazilice sv. Klimenta, na které můžeme vidět liliové zakončení kříže neseného sv. Metodějem. Jako vzpomínka a uznání tradice byl proto postaven liliový kříž na Nákle a existuje i společenství liliového kříže. Na Náklu je také socha kupce Sáma. A co je neméně zajímavé, v době jarního slunovratu je Náklo součástí trasy přenosu signálu keltského telegrafu. Takže bych se ve své příští knize chtěla blíže zaměřit na tyto skutečnosti.

Hrdě se hlásíte k veselským kořenům, i vaše úplně první knížka je „O Veselí a Veselanech". Přitom ale většinu života žijete v Uherském Brodě. Jak jste se sem dostala?

Narodila jsem se v Uherském Hradišti, ale vyrůstala jsem ve Veselí nad Moravou. Moji rodiče se poznali ve vlaku. Maminka denně dojížděla za prací z Nezdenic do Veselí a otec telegrafista a výpravčí zase jezdil z Veselí do Nezdenic. Když se vzali a narodila jsem se, bydleli jsme ve Veselí. Tatínek se v roce 1947 stal přednostou stanice v Uherském Brodě, po dvou letech zde získal služební byt, a tak jsme se stěhovali. Byla to pro mne hrozná a nepříjemná změna, vytržení ze známého prostředí. Zvykla jsem si nakonec, samozřejmě, ale přišla další rána v osmi letech nám zemřela milovaná maminka. Do Veselí jsme pak s bratrem dojížděli každý víkend i prázdniny k babičce. Takže celé své dětství a dospívání mám spíše spojené s Veselím, kam se dodnes ráda vracím. Člověk po celý život většinou čerpá ze zážitků z dětství a sama jsem si ověřila, že je to pravda. Když jsem třeba psala o básníku Janu Skácelovi ze Vnorov, tak on, přestože tam žil jen do svých pěti šesti let, napsal, že se mu Vnorovy zadřely do srdce. I díky dětství jsem třeba chtěla poznat kraj kolem Kyjova, který popisuji v nejnovější knize. Protože tam, co bydlela babička, jsem potkávala Kyjovjanky v těch jejich nádherných krojích a moc se mi líbily.

Jak jste vzpomněla, váš tatínek byl bytostně spjat se železnicí. Sama jste jí a tomuto oboru věnovala knížku…

Napsala jsem o ní a o železničářích knížku Modrý albatros. Železnice mě provázela od dětství. V Brodě jsme bydleli přímo v nádražní budově a zážitků z té doby mám nepřeberně. Třeba když do města přijížděly cirkusy: pamatuji se, jak při nakládání zvířat z rampy do vagonů utekla zebra a honili ji po dráze. Nebo jak si kunovičtí železničáři vystřelili z těch brodských a telegrafovali jim, že z přepravovaného cirkusu utekl lev! Doopravdy ale utekl býk z nedaleké porážky. Zaměstnanci drah zahnali všechny cestující do čekárny a nádražák pan Urbaník ho spolu s lidmi z jatek chytil. K nádražní budově mám dodnes zvláštní vztah, a proto pozorně sleduji, jak se bude nádraží měnit. Změny jsou nutné, to nese doba, ale ta budova a výzdoba, která je velmi cenná, to musí rozhodně zůstat zachováno. O to usiluji nejen já, ale i spolek Uherskobrodští patrioti, jehož jsem členkou.

Dnes se stává velmi populární oblast Žítkové díky knihám nedávno zesnulé Květy Legátové (děj její nejznámější knihy Želary se odehrává ve skutečnosti na Kopanicích) a také Kateřiny Tučkové, která zpracovala téma žítkovských bohyní do své stejnojmenné knihy. Nelákalo vás zpracovat také toto téma?

Díky národopisnému souboru Olšava z Uherského Brodu jsem se kdysi dostala na Kopanice ke sběru pověstí a příběhů. To byly neuvěřitelně silné zážitky. Nakonec jsem si zde pořídila i chalupu. Dnes už, bohužel, lidé, kteří mi příběhy vyprávěli, navždy odešli. Naštěstí mám z jejich vyprávění nepřeberné množství záznamů. Se žítkovskými bohyněmi jsem se osobně setkala několikrát. Jedna z nich mi ze záhybů pod dlaní hádala, kolika let se dožiju. Tenkrát mně to bylo jedno, ale teď už to není moc příjemné, blíží se to. Ta další zase vyprávěla o rodině, o bylinkách, ale o samotném bohyňování nikdy. Její vyprávění jsem si jednou tajně nahrála. Když mě Jiří Jilík, který připravoval knihu o žítkovských bohyních, požádal o zapůjčení té kazety, stalo se něco neuvěřitelného, vyprávění zmizelo. Ta páska je naprosto čistá."

Vaším druhým domovem je Uherský Brod. Neuvažovala jste třeba o knize věnované tomuto městu?

„Nejenže uvažovala, já už mám hodně příběhů i zpracovaných většinou jde o osobnosti města. Ráda bych je vydala, ale je to všechno, bohužel, o financích. Doufám, že i tohle se jednou podaří.

Alena Bartošíková

Narodila se 20. dubna 1943 v Uherském Hradišti. Do svých šesti let vyrůstala ve Veselí nad Moravou, poté se s rodiči přestěhovala do Uherského Brodu, kde žije dodnes. Vystudovala ekonomickou školu v Uh. Hradišti, před odchodem do důchodu pracovala na finančním úřadě. Dvaadvacet let působí v redakční radě dvouměsíčníku Malovaný kraj. Své pověsti, pověrečné povídky, lidová vyprávění a příběhy publikovala v řadě periodik. Píše pro dospělé i pro děti. První kniha jí vyšla před patnácti lety, v roce 2007 uvedla Česká televize pohádku O kominickém učni a dceři cukráře, k níž napsala námět i scénář. V současné době pracuje na své další knize, často je zvána na besedy, kde publiku všech věkových kategorií předčítá ze svých děl. Ve zbývajícím volném čase už třetím rokem navštěvuje univerzitu třetího věku. S manželem Lubomírem, který nedávno zemřel, mají dva syny a pět vnoučat.

Autor: Markéta Švehlíková