Ve svých téměř 68 letech má za sebou víc než sto samostatných výstav v Česku i v zahraničí, ale i několik desítek účastí na kolektivních výstavách.

Ve výstavním sále Turistického centra Velehrad se až do 28. června prezentuje čtyřiceti obrazy, které tvoří součást obsáhlého cyklu s velmi výstižným názvem Česká paměť.

„Jak zmíněný cyklus vznikl? Když jsem jednou prolézal půdu starého domu před zbouráním, našel jsem tam kufr s fotkami a růžovými korensponďáky z polní pošty neznámého vojáka ze zákopů I. světové války," zavzpomínal akademický malíř na jednu z růžových kartiček s dojemným vzkazem muže jeho manželce. Na dalších prý byla podle něj podobná sdělení. Pavla Vavryse jímavá psaní plná naděje na vytoužený návrat z hrůzné války domů natolik inspirovala, že se rozhodl své dojmy zhmotnit do unikátního a nesmírně cenného výtvarného díla. „Je to zvláštní, ale mám jakousi vnitřní potřebu se tematicky vracet do minula, protože se o minulost zajímám a studuji ji. S hrůzou ale zjišťuji, že dějiny jsou vlastně války," přemítá umělec.

V roce 1967 vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti, o šest let později úspěšně ukončil studia u prof. Karla Součka na Akademii výtvarných umění v Praze. Jeho tvorba se vyznačuje příklonem ke klasickým hodnotám malby.

Pavel Vavrys ovšem zahájil svou uměleckou kariéru už mnohem dříve. Na celosvětové výstavě dětské malby v indické Dillí získal Stříbrný pohár v kategorii do 14 let. Od té doby se stal držitelem sedmi uměleckých ocenění za výtvarné umění. „Nejvíc si vážím 1. Ceny, a to Zlaté plakety z 16. Mezinárodního festivalu malby. Obdržel jsem ji ve francouzském Cagnes sur Mer," říká skromně umělec.

Svými obrazy je zastoupen ve sbírkách Národní galerie v Praze, ve většině regionálních galerií v Česku, na Slovensku a v řadě soukromých sbírek po celém světě.

„Na velehradské výstavě nejsou jenom obrazy s dobovou a legionářskou tematikou, která dokresluje atmosféru éru vzniku naší republiky, ale jsou tu také obrazy z mé volné tvorby," svěřuje se akademický malíř.

Zastavuji se s ním u obrazu Děti z 1. světové války a zkoumám rozdvojený obličejíček holčičky a hledal jsem u autora odpověď, co tím chce divákovi říci. „Moje maminka se narodila v roce 1911. Ona a její vrstevníci prožili hrůzy válek, od roku 1918 střídavě naděje i zklamání ve všech dějinných událostech. Ne všichni jako maminka se dožili 97 let a zakusili svobodu a demokracii," popisuje Pavel Vavrys výraz v obličeji děvčátka, jenž je předtuchou jejího osudného století. A rozdvojený obličej vyjadřuje podle něj normální strach.

Související Obrazy Pavla Vavryse v zrcadle české doby