„Museli jsme něco udělat. Republikánské hnutí bylo demoralizováno, zdálo se, že dostává na frak - museli jsme setřít z tváře Thatcherové úsměv.“ Takovými slovy popsal pro list The Independent před lety onen čin, jenž měl být povzbuzením pro Irskou republikánskou armádu (IRA) a pohanou pro tehdejší britskou premiérku Margaret Thatcherovou, muž, který se na něm podílel.

Tím „něčím“, o čem mluvil, byl rozsáhlý útěk vězněných příslušníků IRA z přísně střežené britské věznice Maze. Odehrál se 25. září přesně před 40 lety.

Dokument stanice History o útěku z věznice Maze:

| Video: Youtube

Akce byla nejmasovějším útěkem vězňů v britských dějinách. Pro IRA se stala oslavovaným momentem a pod vrcholnými politiky Spojeného království se zatřásly židle. O věznici Maze se totiž myslelo, že je zabezpečená tak dokonale, že se z ní utéct nedá. 

Přesto se to 38 příslušníkům IRA povedlo. To hlavní trvalo pár desítek minut a bylo to násilné - střílelo se, bodalo, mlátilo, vyhrožovalo. Jenže nejdříve museli vězni dozorce chytit do důmyslné léčky.

Vražedná hladovka

V 70. a 80. letech minulého století se konflikt známý jako The Troubles rozhořel v Severním Irsku naplno. Britské věznice se plnily zadrženými členy IRA, kteří jako na běžícím pásu odpalovali bomby a páchali atentáty

Situace ve věznicích nebyla o moc klidnější - příslušníci IRA opakovaně mluvili o šikaně ze strany dozorců, dozorci zase vycházeli z různých úspěšných či neúspěšných pokusů irských republikánů o útěky a vzpoury se zraněními. 

Olej do ohně přililo rozhodnutí britské vlády z roku 1976 a nástup Margaret Thatcherové do čela britské vlády pár let poté. Vláda v 70. letech rozhodla, že odsouzení členové IRA přijdou o zvláštní status politických vězňů. A Thatcherová později několikrát jasně zopakovala, že s členy IRA nemíní jednat v rukavičkách - a že je nepovažuje za politické bojovníky za svobodu, nýbrž za obyčejné kriminálníky.

Obojí vyústilo v protesty vězňů. Příslušníci IRA odmítli nosit vězeňský oděv a chodili v potazích na polštáře. Odmítali se sprchovat, po celách roztírali své výkaly. „Protest vyvrcholil hladovkou v roce 1981, na jejíž následky zemřelo deset republikánských vězňů - včetně jednoho z lídrů IRA vězněného ve věznici Maze Bobbyho Sandse,“ uvedl server History

Věznice Maze

- dějištěm rozsáhlého útěku členů IRA z vězení se v roce 1983 stala přísně střežená věznice Maze
- vznikla na místě bývalé letecké základny asi 14 kilometrů od hlavního města Severního Irska, Belfastu
- fungovat začala v roce 1971, umisťováni do ní byli především z pohledu britské vlády nejnebezpečnější příslušníci severoirských paramilitárních skupin
- věznici tvořilo 8 bloků, každý ve tvaru písmene H
- věznice fungovala do roku 2000, dnes je většina zbourána

Zdálo se, že hladovka, která nic nezměnila, i úspěchy britských jednotek v zákrocích proti IRA, znamenají pro irské republikány pozvolnou porážku. A tak v nejpřesvědčenějších příslušnících organizace - zejména v trojici mužů držených v Maze Bobbym Storeym, Gerrym Kellym a Brendanu McFarlaneovi - začala klíčit myšlenka na velký útěk. 

Šli na to promyšleně. „V Maze bylo ticho, až úřady začaly věřit, že vězni se rozhodli trpělivě odsloužit svůj trest. Vedoucí věznice byli potěšeni, když i nejtvrdší členové IRA jako Storey a Kelly na sebe převzali ve vězení roli údržby, vykonávající podřadné práce jako utírání podlahy. To vše ale byla past. IRA identifikovala slabiny systému a pracovala na masovém útěku,“ nastínil list The Independent.

Vězeň + dozorce = nejlepší kamarádi

Podvolit se a utírat podlahy bylo důležité krytí. „Ta práce byla pro útěk zásadní,“ potvrdil po letech v dokumentárním pořadu stanice History jeden z hlavních plánovačů útěku Gerry Kelly. 

Jen jako údržba se totiž vězni mohli dostat do „srdce“ střeženého bloku ve tvaru písmene H - tedy přesně jeho prostředku, kde se nacházela komunikační místnost a velín. V nich seděli dozorci, kteří mohli jediným pohybem ruky spustit poplach. Vězni si tedy museli s strážemi vybudovat důvěrné vztahy, aby je jako údržbu k místnostem pustili.

„Dělali jsme to týdny, týdny, týdny, až dokud nebyl konec. Zámek odpadl, dveře se otevřely,“ vyprávěl v dokumentu další z vězňů Brendan McFarlane.

Vězni také zjistili, že dozorci nejsou ozbrojeni. „Nosili u sebe pouze obušky pro sebeobranu, takže vězni do věznice propašovali šest pistolí s tlumiči a také nože,“ zmínil web History. Mimochodem, dodnes se nezjistilo, jak se jim to podařilo.

Dalším krokem bylo promyslet, jak se po přemožení dozorců dostat z věznice ven. Celý areál obestíral skoro pět metrů vysoký betonový plot s ostnatým drátem a za ním byl další plot. Vězni si ale všimli, že když do bloků každý den dojede malý náklaďák se zásobami potravin, nikdo neprohledává jeho korbu.

Klidně tě zastřelí, nemá co ztratit

Dnem D se stala neděle 25. září 1983. Akce odstartovala krátce po druhé hodině odpoledne, po výkřiku domluveného hesla „Bumper". Ozbrojení vězni nejdříve zamířili do komunikační místnosti.

„Ve dvě hodiny dvacet minut se vězeň 58 Kelly objevil u mřížky a mířil na mě zbraní. Řekl mi, abych se nedotýkal ovladačů nebo spouštění poplachu. Pak mi řekl, ať otevřu bránu, což jsem udělal. Řekl: Nemám co ztratit, víš, proč jsem tady. Pak mi řekl, abych si lehl na podlahu a dal ruce za hlavu,“ vzpomínal při vyšetřování dozorce John Adams. Jeho vzpomínky přiblížila BBC

Trailer k hranému filmu o útěku: 

| Video: Youtube

Kelly a další vězni vstoupili do místnosti. Pak ho ale něco zaujalo a na chvíli se otočil. Toto zaváhání se Adams pokusil využít a snažil se rychle spustit poplach. Neúspěšně. „Kelly se vrátil do místnosti a vypálil dvě střely. První mě minula, druhá mě zasáhla nad levé oko. Odpadl jsem na podlahu,“ popsal Adams. Ránu do hlavy přežil. 

Další dozorce - celkem 24 mužů - vzbouření vězni vyřadili pobodáním či zmlácením. Poplach se nikomu spustit nepovedlo a IRA měla do pár minut blok 7 věznice Maze pod kontrolou. Někteří vězni donutili dozorce svléknout se a oblékli si jejich uniformy. Teď čekali na náklaďák s jídlem.

Podstatné bylo donutit řidiče, aby je provezl ven, neboť u výjezdu z věznice byla další strážní budova a věž s vojáky. Za volantem tedy musel sedět stejný člověk, který s náklaďákem přijel. „Tento muž byl klíčová postava v celé operaci. Bylo podstatné, aby věřil, že jsme zoufalí a nebudeme ho váhat zabít. Takže první věc, kterou viděl, bylo pět hlavní zbraní namířených na jeho hlavu. Ukázal jsem na Kellyho a řekl: Tento muž si má odsedět 30 let a bez zaváhání tě zastřelí. Nemá co ztratit,“ vzpomínal tehdejší vězeň Storey pro list The Independent. 

Kelly si pak lehl na podlahu kabiny a neustále na řidiče mířil, zatímco na korbu naskákalo 37 prchajících členů IRA. Náklaďák se rozjel k poslední překážce - hlavní bráně.

Ztracených a zatracených pět minut

Když náklaďák zastavil u poslední kontroly, devět vězňů oblečených v ukradených uniformách vyskočilo z vozu a vtrhlo do strážní místnosti, přičemž i zde přemohli dozorce. Možná by jim celý plán vyšel, jenže pečlivě naplánovanou operaci zkomplikovalo několik ztracených minut ještě na bloku 7. Tam se totiž prchající muži zdrželi pět minut kvůli prohledávání dokumentů. „Jenže toto zdržení znamenalo, že vězni ještě byli u strážního domku, když už další stráže začaly přicházet na večerní směnu,“ vysvětlil server History. 

close Chodba v jednom z bloků v přísně střežené severoirské věznici Maze, v níž byli drženi především příslušníci IRA. 38 z nich v roce 1983 uteklo. info Zdroj: Wikimedia Commons, Patrick McAleer, CC BY-SA 2.5 zoom_in Chodba v jednom z bloků v přísně střežené severoirské věznici Maze, v níž byli drženi především příslušníci IRA. 38 z nich v roce 1983 uteklo

Tím i už přemožení dozorci získali zpět odvahu a vězňům se vzepřeli. Strhnul se boj muže proti muži.

„Dozorce James Ferris utekl ze strážního domku a vyběhl na chodník, přičemž křičel na pěší stráž přímo u brány, aby spustila poplach. Vězeň Dermot Finucane ale Ferrise dohnal a třikrát ho bodnul do hrudníku. Dozorce zkolaboval a zemřel na infarkt. Vězeň ho nechal ležet a pobodal ještě dva dozorce, kteří právě bránou přišli na směnu, a stejně tak muže, na nějž křičel Ferris, a to ještě dřív, než se mu povedlo spustit poplach,“ přiblížil web History.

Na svobodě jen pár hodin

Další přicházející dozorci, kterým začalo docházet, co se děje, ale zablokovali auty cestu náklaďáku. Když to vězni viděli a bylo jim jasné, že dozorců přichází stále víc, utekli po vlastních přes pootevřenou bránu.

Pětiminutové zpoždění mělo mimo jiné za následek také to, že vězňům selhal domluvený odvoz a nyní zůstali odkázáni sami na sebe. Někteří pěšky utekli po okolí a skryli se, kde se dalo, další rychle ukradli auta. Mezitím už ale dozorci přivolali posily a policistům a vojákům netrvalo dlouho, než v celém okolí věznice Maze začali zastavovat veškerá vozidla.

Polovina uprchlíků si tak na svobodě dlouho nepobyla. „Masivní akce policie a armády vyústila v zatčení 19 vězňů do 24 hodin od útěku. Většina z nich se vrátila do svých původních cel v bloku 7,“ napsal server History.

Těm šťastnějším se postupně povedlo dostat do Irska. Někteří pak s novou identitou prchli do USA, jiní se vrátili k aktivitám v IRA. Většina z nich ale nakonec opět skončila v poutech, byť často po mnoha letech a právních průtazích o vydání z Irska či Spojených států. 

Dnes jsou strůjci obřího útěku na svobodě, někteří podle listu The Independent nadále působí ve strukturách IRA, třeba Kelly je známým politikem. Svůj útěk popisují v médiích, dokonce když se slavilo jeho 20. výročí, uspořádali na jeho počest galavečer. 

Za smrt dozorce Ferrise nebyl potrestán nikdo - expertíza ukázala, že by samotné pobodání přežil, kdyby neměl slabé srdce a nedostal infarkt. A podle soudce nebyl dostatek důkazů, že infarkt u něj vyvolalo právě pobodání.