Na začátku války uvízla Ryabukonová se svými syny ve vesnici Peremoha. „Jedenáctého března nám Rusové dovolili odejít. Dokonce nám zamávali na rozloučenou a popřáli hodně štěstí. Když jsme pak ale projížděli polem, začali na nás střílet ze všech stran,“ vzpomíná matka na hrozné chvíle.

Civilisté převezení z Mariupolu na území samozvané Doněcké lidové republiky ovládané proruskými separatisty - Ilustrační foto
Neplakej, řekla dědečkovi. Ukrajinské dívce hrozí přesun do ruského sirotčince

V evakuačním konvoji bylo pět aut. Ve druhém voze, kterým utíkal i Elisei, všichni zemřeli. „Plazila jsem se polem a za sebou za kapuci táhla tříletého syna. To, že vůbec někdo přežil, bylo čiré štěstí,“ svěřuje se žena reportérům BBC a dodává, že dál zvládá fungovat jen díky mladšímu synovi. Staršího s manželem pohřbili měsíc po útoku.

Na ruské násilí se podle Inny nesmí nikdy zapomenout. Podala stížnost na policii a žádá pro svého chlapce spravedlnost. „Chci, aby svět věděl o zločinech, které Rusko páchá. Chci, aby spočítali každou oběť a aby se Rusové zpovídali za lidi, děti a ženy, které zabili,“ prohlašuje odhodlaně.

Lékaři neví, kdy bude chodit

Ve válce už podle ukrajinské vlády zemřelo více jak dvě stě dětí a další stovky jsou zraněné. Nemocnice Ohmatdyt jich od začátku konfliktu přijala desítky. Mezi nimi byl i šestiletý Daniil Avdeenko, kterého přivezli ze severního Černihivu. „První čtyři dny jsme nevěděli, zda je naživu, protože když jsme dorazili do nemocnice, nezaregistrovali synovo jméno,“ popisuje otec Oleksandr Andeenko.

Daniil utrpěl zranění při ostřelování okolí domu rodiny. Chlapce i rodiče v jednom okamžiku odhodil výbuch na zem. Otec rychle zaškrtil krvácející nohu své ženy, čímž ji, jak později zjistil, zachránil před amputací. Poté zavolal na syna. „Viděl jsem, že má šrapnely po celém těle, a i když říkal, že je v pořádku, hodně krvácel,“ vzpomíná.

V současnosti se rodina léčí v Kyjevě. I když Danniilovi odstranili kusy šrapnelu z hlavy, v zádech je museli nechat. Vyndat je nyní by totiž bylo příliš bolestivé. Chlapec si navíc odnesl i mnohé odřeniny, modřiny a několikanásobnou zlomeninu nohy. Lékaři zatím neví, kdy se znovu postaví na nohy.

I přes traumatické zážitky je teď Daniil většinu času veselý pacient. Sestrám v nemocnici do detailu vypráví, jak byli všichni od krve. Podle otce si ale také někdy utrpení rodiny dává za vinu. „Těsně předtím jsem mu řekl, aby šel za matkou do sklepa. Chtěl jít ale se mnou ven. Vysvětlil jsem mu, že to není jeho chyba… všichni jsme mu to řekli,“ doplňuje zkroušeně Oleksandr.

Žádné hry, jen chléb a voda

Mnoho dětí z války vyvázne bez zranění, ale odnesou si rány na duši. Rány, které je někdy podstatně těžší zacelit. Své o tom ví i třináctiletý Ilja Bobkov. „Když bojování začalo, byl jsem v šoku. Čekal jsem obyčejný další den plný školy a hraní, místo toho jsme museli začít žít ve sklepě. Bylo to opravdu děsivé,“ vzpomíná chlapec na začátek války.

Civilisté ve válkou zničených ulicích Mariupolu
Pětačtyřicet dnů v pekle. Manželé uprchli z Mariupolu, teď popsali svůj příběh

Jeho rodině se povedlo z obléhané Buče utéct do Kyjeva. Při útěku do hlavního města děti viděly hořící budovy, tanky, krev a mrtvoly u cesty. V mladých duších hororový pohled zanechal neodbytný pocit, že válce nemůžou uniknout. „Mívám noční můry o tom, jak mi Rusové zabíjí rodinu nebo ji berou jako rukojmí,“ svěřuje se Ilja. Z děsivých snů se budí zalitý ledovým potem.

Společně s chlapcovou rodinou utekla z napadeného města i jeho teta Valentyna Soloková s dětmi. Svěřila se, že se po cestě snažili odvrátit pozornost potomků od hrůz venku, ale i přesto je v novém jednopokojovém domově čekal těžký rozhovor. „Řekla jsem jim, že nejdůležitější jsou teď chléb a voda. Řekla jsem jim, že se budou muset naučit žít bez školy, her a pohodlí. Řekla jsem jim, že je čas dospět,“ vypráví.