Jako bych to ráno zemřela. Teenageři z Mariupolu podali šokující svědectví

Devatenáctiletá Veronika, patnáctiletí Jegor a Edik. Tito tři teenageři vedli normální životy, jako všichni náctiletí ve vyspělém světě. Chodili do školy, sportovali, trávili čas s rodinou a kamarády. Vše se ale změnilo 24. února, kdy ruská vojska zahájila invazi do jejich rodné země. Jelikož trojice žila v Mariupolu, prošla si peklem. Naštěstí se všem podařilo město ve zdraví opustit. Pro britský The Guardian nyní poskytli svědectví hrůz, které zažili.

Zaprášený sklep, plesnivý chléb

Veronika popsala období před válkou jako nejlepší ve svém životě. Studovala ve druhém ročníku na univerzitě a řadila se mezi nejlepší studenty. Největší smysl jejího života spatřovala v ledním hokeji. „Kvůli němu jsem se každé ráno probouzela,” řekla. Dne 23. února jim dokonce trenér pověděl o plánech na založení ženského hokejového týmu, který by se pokusil dostat do profesionální ligy. „Šla jsem spát tak šťastná, že jsem se nemohla dočkat dalšího dne,” popsala nadějné vyhlídky na profesionální hokejovou kariéru.

Rozstříleli mě od pasu dolů. Ženu napadl ruský voják, z ulice ji odtáhli sousedé

„Druhý den brzy ráno jsem hned nechápala, že mě vzbudily výbuchy, a ne budík. Moje postel se trásla od tlakových vln,” pověděla Veronika o prvních hodinách ruské invaze. S matkou nechápaly, co se děje. Prvních několik hodin společně seděly a čekaly, až to všechno skončí. Jenže bombardování se stále zhoršovalo. „S mámou jsme si sbalily kufry a utekly do sklepa k prarodičům,” dodala.

„Jakmile jsem se dostala do sklepa, uvědomila jsem si, že můj život, jak jsem ho znala, skončil. Hokej, práce, přátelé, muž, do kterého jsem se zamilovala, to všechno ten den skončilo,” svěřila se. „Asi proto už nic necítím: žádný strach, bolest, vztek, touhu žít. Mám pocit, jako bych 24. února v půl šesté ráno zemřela,” smutně dodala.

Rodina neměla v zaprášeném sklepě nic. Chybělo větrání a elektřina tam fungovala jen krátce. Všichni čtyři jedli dvakrát denně kousek chleba a něco sladkého. Sklep i budova nad ním se otřásaly pod neustálými výbuchy. Telefony byly odříznuté. „Bylo to jako v podzemní kóji. Neměli jsme ponětí, jestli je den nebo noc,” sdělila.

Brzy se začaly ozývat nové zvuky. Nejdříve si neuvědomovali, že to slyší ruská letadla shazovat bomby. Už tak malé zásoby jídla se tenčily a rodina musela přežívat na plesnivém chlebu. „Dospělí se občas chodili dívat na oblohu, ale já jsem nesměla. Když napadl sníh, měli jsme radost: dal se jíst i pít,” popsala dívka svou situaci po více jak týdnu ostřelování Mariupolu.

Bez chuti do života

Rodina dostala možnost se přestěhovat z východní části do centra města, které bylo v té době o něco bezpečnější. Odešla ale pouze s matkou, s prarodiči se musela rozloučit. Od toho okamžiku o nich neslyšela.

Obě ženy se poté schovaly ve skladišti. Hlad, žízeň a zima pokračovaly, ale Veronika s matkou se snažily nepodlehnout masové hysterii. „Nedaleko byl trh, tak jsme tam sháněly zbytky zeleniny mezi troskami a hořícími auty. Riskovaly jsme život kvůli hnijící zelenině,” řekla.

Po třech týdnech přežívání si uvědomily, že z toho nepatrného množství jídla a vody se nedá vydržet dlouho, a tak se rozhodly odejít. Našly někoho s autem a odjely z města. Veronika se však již v té chvíli k životu stavěla lhostejně: „Zemřít ve skladišti, nebo uprostřed cesty z Mariupolu? V tu chvíli mi bylo všechno jedno.” O několik dní později se dozvěděla, že celá oblast, kde se s matkou ukrývaly, byla vypálena.

Nakonec obě dorazily do Záporoží, kde bylo bezpečno. Odtud se dostaly do Lvova a nyní žijí v malé vesnici v horách. Veronika se dozvěděla, že dům prarodičů byl srovnán se zemí a jejich byt pravděpodobně obsadili čečenští Kadyrovci. „Dělá se mi špatně, když si představím, že mi sahají na fotky z dětství nebo na hokejovou výstroj,” svěřila se.

Útěkem před bombami peklo nekončí. Uprchlíky z Mariupolu drtí hrůzné vzpomínky

„Kdo je za to zodpovědný? Kdo se omluví? Kdo mi vrátí můj ukradený život?,” ptala se Veronika. „Mám pocit, že už neexistují, stejně jako moje rodné město. Kvůli nedostatku hygieny mám vážné kožní problémy a kvůli prachu ve sklepě se mi pořád špatně dýchá. K jídlu už nemám normální vztah,” popsala dopady života ve válce.

„Mohla bych se stát uprchlicí, ale jediné, po čem toužím, jsou dveře mého vlastního bytu, které už nejspíš nikdy neotevřu. I když jsme prozatím v bezpečí, z tohoto traumatu se nikdy nevzpamatuju. Bude mě pronásledovat celý život,” pověděla na závěr devatenáctiletá dívka.

Smažte fotky zničeného města, žádali Rusové

I pro Jegora se život naprosto změnil 24. února. Škola se po vypuknutí války uzavřela a rodina se rozhodla sbalit si věci a odejít do centra Mariupolu za babičkou. Válku ještě nebrali příliš vážně. „Jakmile jsme dorazili do centra, bylo zpočátku všechno v normálu. Neslyšeli jsme žádnou střelbu,” vzpomněl si na první hodiny patnáctiletý hoch. Jeho kamarádi z východního okraje města mu ale posílali hlasové zprávy, v nichž bylo slyšet zvuky zbraní. O pár dní později už tyhle zvuky slyšel i on sám naživo. Rusové se přibližovali.

Od 2. března byli bez elektřiny, vody a komunikačních zařízení. Přestaly fungovat generátory a selhaly sirény pro případ upozornění na nálety. O tři dny později jim vypnuli topení. „Začala nám být velká zima. Všichni jsme spali v jedné posteli a snažili se udržet v teple,” přiblížil otřesnou situaci. Na jídlo měli jen malé koblížky z vody, mouky a soli nebo polévky bez masa. Neměli ale žádný zdroj tekoucí vody.

Den ode dne se zvyšovalo nebezpečí. Do centra se stahovalo čím dál více lidí z východní části města. Jednoho dne Jegor slyšel, jak několik desítek metrů od něj spadla kazetová bomba a vybuchla. Chlapec si udělal o ruském tažení jasný obrázek: „Rusové tvrdí, že zasáhli jen vojenské cíle, ale spousta mrtvol na ulicích vypovídá o něčem jiném."

Znásilňovali mě, syn zatím vedle plakal. Žena popsala děsivý útok ruských vojáků

Město se jim podařilo opustit 16. března. „Když jsme projízděli Mariupolem, tak jediné, co ještě stálo, byly ruiny. Všude byly zničené budovy a krátery po raketových úderech a vznášel se černý kouř,” vzpomínal chlapec. Metropoli rodina opustila, aniž by věděla o „zeleném koridoru”. „O těchto trasách nikdo netušil,” sdělil Jegor.

Po cestě do Dnipru museli projet přes asi patnáct ruských kontrolních stanovišť. „Každého zastavili a požadovali, aby byly smazány fotografie Mariupolu, rozbité architektury a zničených budov. Chtěli vyvolat dojem, že se civilnímu obyvatelstvu nic neděje,” popsal chování ruských vojáků.

Jegorova rodina se poté v bezpečí znovu shledala s prarodiči. „Je tu klid. Přesto vím, že válka ještě neskončila. Každá generace má své období utrpení. Naši prarodiče válku poznali a my teď také,” okomentoval invazi Jegor.

Z války viním Ukrajince

„Naše rodina byla vždycky proti Ukrajině a pevně na straně Putina,” sdělil naopak novinářům patnáctiletý Edik. Podle jeho otce Putin pozvedl Rusko a staral se o všechny obyvatele. Před začátkem války byl Edik obyčejný teenager, studoval a chodil ven s kamarády. Když se začalo v únoru mluvit o možné válce, tak tomu nevěřil. Jenže 24. února začaly na Mariupol dopadat bomby. A rodiče jemu a bratrovi řekli, aby se sbalili.

Když se poblíž začaly ozývat výbuchy, rodina se schovala ve sklepě. Dvacet dní v něm bojovali o přežití. „Někdy jsme si museli zaběhnout pro věci do našeho bytu. Aby po nás nestříleli, museli jsme se plazit po podlaze,” vzpomínal chlapec na hrůzné zážitky.

Mezi 9. a 12. březnem začala budova dostávat přímé zásahy. „Bylo to děsivé. Máme plakala, táta se třásl strachy. Jednou šel nahoru a do vedlejšího bytu vletěla raketa. Tlaková vlna ho ohlušila a praskly mu ušní bubínky, ale jinak měl štěstí,” svěřil se chlapec. Později jejich dům úplně vyhořel a rodina přišla o všechno.

Mrtví, pro které nemá kdo truchlit. Na Ukrajině se hromadí těla ruských vojáků

16. března je přišli zachránit vojáci samozvané Doněcké lidové republiky. „Řekli nám, že ve vedlejší budově sedí ukrajinští odstřelovači a všechny zabíjejí. Ujišťovali nás, že nás zachrání,” popisoval situaci a dodal: „Říkali nám, že ruské letectvo brzy udeří na naše domy, aby zničilo ukrajinské nacionalisty.” Když opustili čtvrť, viděli, jak nad paneláky stoupá černý dým.

Vojáci odvezli rodinu do městečka vzdáleného 30 kilometrů od Mariupolu, kde dostala jídlo a oblečení. Nyní přebývá v Jaroslavli, severovýchodně od Moskvy, a čeká, až je někde usadí. „Domnívám se, že Ukrajinci jsou vinni a způsobili utrpení všech v našem domě. Stříleli do civilistů, zabíjeli lidi v noci a Rusko nás zachránilo,” byl přesvědčený patnáctiletý Edik.

Do Mariupolu se chce vrátit, jakmile jednotky DLR dobudou město. „Bude to nádherné, když se budu moci vrátit na místo, kde jsem se narodil,” nastínil své budoucí plány.