Kliknutím zvětšíteVývoj americké zahraniční politiky vůči Blízkému východu ovlivňovala bezprostředně po druhé světové válce spíše obava z toho, aby do tohoto regionu také neexpandovala komunistická diktatura, která si podmanila značnou část Evropy. Už koncem 40. let minulého století však začala hrát větší roli ve formování amerického postoje k této oblasti ropa z Perského zálivu. Americké domácí zásoby ropy i podíl na světovém obchodu s ropou začaly od roku 1948 klesat a americké námořnictvo muselo svou potřebu paliva stále častěji uspokojovat ze zdrojů na Středním východě.
Ropa v mezinárodní politice
„Mezi lety 1946 a 1950 pocházelo 30 až 42 procent ropných produktů přepravovaných americkým námořnictvem z Perského zálivu,“ napsal v roce 2007 Stephen Andrew Kelley v práci o tzv. politice dělových člunů v Perském zálivu, neboli o prosazování diplomatických cílů v této oblasti s pomocí přítomnosti námořních sil.
V roce 1949 uznala administrativa amerického prezidenta Harryho Trumana rostoucí význam oblasti Perského zálivu přijetím deklarace, v níž definovala tři své základní strategické cíle v tomto regionu: posilovat jeho vazby s vládami západních států, zabránit, aby do tohoto regionu expandoval Sovětský svaz, a zabránit vzájemným sporům mezi zeměmi Perského zálivu, jež by mohly vést v konečném důsledku ke ztrátě schopnosti Blízkého východu bránit se sovětské agresi.
Význam ropy z Perského zálivu přitom neustále narůstal. Už v 60. letech 20. století představoval ropný průmysl v Perském zálivu jeden z hlavních bodů americké zahraniční politiky a v regionu působilo kolem 20 amerických ropných firem, jejichž objem ropné těžby představoval více než polovinu z celkové produkce ropy v Perském zálivu. Dalším podstatným důvodem amerického zájmu o oblast Zálivu byla potřeba zajistit dodávky ropy americkým spojencům v západní Evropě a v Japonsku.
Když se v 70. letech stáhli z tohoto regionu Britové a v Íránu došlo k íránské islámské revoluci, význam americké přítomnosti ještě vzrostl. Íránská revoluce představovala pro tehdejší Carterovu administrativu (Jimmy Carter byl prezidentem USA od roku 1977 do roku 1981) těžkou ránu, protože vedla k selhání strategie tzv. dvojitého pilíře, v němž měl Írán společně se Saúdskou Arábií tvořit dvě spřátelené země zajišťující stabilitu a bezpečnost regionu, a tím i plynulost dodávek ropy v dostačujícím množství za rozumnou cenu. Islámská revoluce z roku 1979 však mžikem proměnila dříve přátelské vztahy v pravý opak.
V roce 1980 vypukla irácko-íránská válka, v níž Írán převzal během dvou let ofenzívu. Jeho soupeř hledal nové možnosti, jak íránskému tlaku čelit. „V roce 1984 rozšířil Irák válku do oblasti Perského zálivu tím, že začal napadat íránskou lodní dopravu ve snaze bránit mu ve vývozu ropy, jež představovala pro Írán primární zdroj deviz. Tím chtěl donutit Írán přijmout příměří. Írán tyto útoky opětoval, ale obecně spíš preferoval omezit válečné akce jenom na pevninu, kde měl značné výhody,“ popsal tuto situaci letos v červenci na stránkách National Defense University Press Richard A. Mobley, mnohaletý analytik americké námořní zpravodajské služby.
Oběťmi útoků v Zálivu se stávala také plavidla patřící Kuvajtu, jenž se začal dovolávat vojenské pomoci největších světových velmocí, nejdříve Sovětského svazu, a poté i Spojených států.
Palba na tanker
„Vzhledem k ekonomické pomoci, kterou Kuvajt poskytoval během války Iráku, a vzhledem k tomu, že umožnil ve svých přístavech překládku zbraní zbraní určených pro Irák, vnímal Írán Kuvajt bezmála jako iráckého spolubojovníka. V americké pomoci Kuvajtu viděl nebezpečí, že se vojenská rovnováha mezi oběma soupeři vychýlí v irácký prospěch a že v Perském zálivu prudce vzroste přítomnost zahraničních námořních sil. To byl vývoj, jemuž se chtěl Teherán vyhnout,“ tvrdí Mobley.
Administrativa dalšího amerického prezidenta, jímž byl od roku 1981 Ronald Reagan, se však navzdory některým domácím protestním hlasům rozhodla vyjít kuvajtské žádosti o ochranu vstříc a od července 1987 začala pomocí svého vojenského námořnictva chránit 11 kuvajtských tankerů, jež byly nově registrovány pod americkou vlajkou.
Podle Mobleyho k tomuto kroku vedlo několik důvodů: jednak to, že USA stranily v irácko-íránské válce obecně spíše Iráku, dále pak to, aby se zabránilo případnému zvýšení přítomnosti sovětského námořnictva v regionu, pak také obecné dodržování principu svobodné plavby a konečně snaha podpořit spojence v Radě pro spolupráci v Zálivu, což mělo Spojeným státům vylepšit reputaci po nedávné aféře Írán-Contras, kdy se zjistilo, že Reaganova administrativa dodávala ilegálně zbraně Íránu a z výtěžku financovala protivládní povstalce Contras v Nikaragui.
Dva členové posádky torpédoborce Kidd s řízenými střelami konverzují na jeho zádi. V závěsu torpédoborce se drží kuvajtský tanker Townsend, jenž je součástí konvoje tankerů doprovázených loděmi amerického námořnictva sloužících jako ochrana
0d července 1987 tak ropné tankery, plující z Kuvajtu skrze Hormuzský průliv do Indického oceánu, doprovázelo a chránilo americké námořnictvo. Tato aktivita získala název operace Earnest Will a šlo o největší konvojovou operaci od konce druhé světové války.
Na něco takového se Írán rozhodl podle Mobleyho přece jenom zareagovat a ukončit velmocenskou ochranu kuvajtských lodí nějakým demonstrativním aktem, jenž by ukázal odhodlanost národa bojovat. Příležitost se naskytla v říjnu 1987.
Dne 16. října 1987 kotvil v kuvajtských vodách nedaleko přístavu kuvajtský ropný tanker Sea Isle City a čekal na svůj náklad. Také on byl nově označen americkou vlajkou a doprovázely ho americké válečné lodi, v danou dobu ale nebyl pod jejich ochranou.
V půl šesté ráno na něj byla z poloostrova Al-Faw okupovaného Íránem vypálena íránská protilodní střela Silkworm, která zasáhla kormidelnu a kajuty pro posádku. Střela zranila osmnáct členů posádky a oslepila kapitána tankeru, jímž byl americký občan. Opravy těžce poškozené lodi trvaly čtyři měsíce.
„Byl to první úspěšný úder proti tankeru, jenž byl v rámci operace Earnest Will přeznačen,“ uvádí novinář Bradley Peniston na stránkách Navy Book.
Ačkoli se někteří američtí představitelé snažili poukázat na to, že tanker byl zasažen ve chvíli, kdy se vyvázal ze své námořní ochrany, Bílý dům se přesto rozhodl pro odvetný úder. Operaci, jež k němu měla vést, nazvali její tvůrci operace Nimble Archer.
Útok na plošiny
Jako vhodný cíl odvetného úderu byly vybrány dvě ropné plošiny nacházející se v ropném poli Rašadat (do roku 1979 nazývaném Rostam). Po vypuknutí války mezi Irákem a Íránem byly obě plošiny poškozeny iráckou armádou, takže už nesloužily k těžařským účelům. Íránské revoluční gardy je však začaly využívat jako svá velitelská a pozorovací stanoviště.
Dvacet minut před zahájením útoku vyslala americká válečná loď vysílačkou na plošiny varování tamějším posádkám, že mají neprodleně vyklidit prostor. Ve 14 hodin pak zahájily palbu čtyři americké torpédoborce: Hoel, Leftwich, Kidd a John Young. Po námořní dělostřelbě pronikly na jednu z plošin americké speciální jednotky, které se tam zmocnily dálnopisů a dalších dokumentů, načež instalovaly na plošině nálože určené k jejímu zničení.
Celou akci zajišťovaly ještě tři americké raketové křižníky Long Beach, Gridley a William H. Standley a ze vzduchu na ni dohlížely dvě stíhačky F-14 Tomcat a námořní turbovrtulový hornoplošník včasné výstrahy Grumman E-2 Hawkeye.
Jednu plošinu se podařilo americkým silám opravdu zapálit a vyfotit ji, jak se v plamenech tyčí nad vodou. Tento snímek se stal symbolem celé akce.
Při veřejné obhajobě celé operace američtí představitelé později uvedli, že íránská armáda používala plošiny jako svá velitelská stanoviště, sledovala z nich pomocí radarů veškerý lodní provoz v oblasti a informovala pozemní íránské síly o plujících lodích. „Írán využíval tato zařízení k zahajování útoků proti neagresivní lodní dopravě,“ uvedl tehdejší americký ministr obrany Caspar W. Weinberger.
Pohled na íránskou velitelskou a řídicí plošinu poblíž Rašadatu, 19. října 1987. Fotografie amerického námořnictva, nyní ve sbírkách Národního archivu USA
Podle vyjádření Ronalda Reagana představovala operace Nimble Archer „vhodnou a přiměřenou reakci“ na předchozí íránský raketový úder. Na otázku novinářů, zda tato situace znamená vstup do válečného stavu, však Reagan odpověděl záporně: „Ne, nevstupujeme do války s Íránem: tak hloupí nejsou.“
Soudní dohra
Dne 2. listopadu 1992 podal Írán kvůli operaci Nimble Archer žalobu k Mezinárodnímu soudnímu dvoru, čímž zahájil oboustranně úmornou právní bitvu se Spojenými státy, která trvala více než deset let a skončila v podstatě patem.
Dne 6. listopadu 2003 rozhodl Mezinárodní soudní dvůr, že použití síly proti Íránu nebylo podle mezinárodního práva ospravedlnitelné jako sebeobrana: „Akci Spojených států amerických proti íránským ropným plošinám ze dne 19. října 1987 (operace Nimble Archer) nelze ospravedlnit jako opatření nezbytné k ochraně základních bezpečnostních zájmů Spojených států amerických,“ uvedl soud.
Na druhé straně však také rozhodl, že „nemůže potvrdit tvrzení Íránské islámské republiky“. že tyto akce představovaly porušení závazků Spojených států amerických, vyplývajících ze vzájemné Smlouvy o přátelství, hospodářských vztazích a konzulárních právech mezi Spojenými státy americkými a Íránem. V souladu s tím také neuznal žádný nárok Íránu na reparaci.
44
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
