„Řeči jsem normálně střídala. Když někdo začal rusky, bavila jsem se s ním rusky. Když se připojil někdo ukrajinsky, přešli jsme do ukrajinštiny. Nikdo to neřešil,“ vysvětluje uprchlice z Dnipru Olena v malé společenské místnosti na studentské koleji Větrník v Praze.

Její maminka je Ruska, na Ukrajinu přišla před čtyřiceti lety z Uralu. V rodině se mluvilo rusky. Své děti ale Olena dala do ukrajinské školy a mluvila s nimi ukrajinsky. Od babičky nicméně uměly ruštinu, takže plynule přecházely mezi oběma jazyky.

Nazar v pražské zoo
Miluje chlebíčky a chce být youtuberem. Mladý Ukrajinec sdílí zážitky z Česka

„S tím je teď ale konec! Až do do začátku války to bylo všem jedno. Nikdo u nás nikoho neutlačoval, je absurdní, co tvrdí Putin. Ale když to jazyky začalo, ať se to jednou pro vždy vyřeší. Až Ukrajinci vyhrají, měli by už mluvit jen ukrajinsky. Aby již Putin nemohl říkat, že ti, kdo mluví rusky, jsou jeho lidé,“ říká.

Vybrali si Česko

Začátek války prožila rozvedená Olena s šestnáctiletou dcerou Lejlou a čtrnáctiletým synem Timurem v nejistotě v paneláku na dniperském sídlišti. Když ale 13. března spatřila, jak nad jejich domem proletěla raketa, jež zasáhla protiraketová střela a střepiny poničily protější dům, rozhodla se pro emigraci. Na sídlišti zůstali její maminka, bratr a sestra. O dva dny později už byla s dětmi v Polsku, ale tam už bylo uprchlíků moc. Dali jim proto na výběr Německo, Chorvatsko nebo Česko.

„Vybrali jsme si Česko. Je to z něj na Ukrajinu nejblíž, známe ho, jsme si podobní a podobné jsou si i naše jazyky,“ vysvětluje Olena.

Na Ukrajině by její děti po prázdninách čekala desátá a jedenáctá třída základní školy, popřípadě by mohly odejít na školu, kde by se věnovaly sportu. Obě totiž nahlédly do ukrajinské mládežnické fotbalové reprezentace. V Česku již Lejla začala trénovat v Braníku a Timur ve Střešovicích. Všichni tři také navštěvují kurzy češtiny.

Ostatně Olena reaguje na dotazy dříve, než je tlumočnice přeloží. Češi si prý občas pletou ukrajinštinu s ruštinou, takže v tramvaji už na ně jednou křičeli: „Táhněte domů, Rusáci, nechceme vás tady!“ Na Ukrajině Olena pracovala jako účetní, v Praze si hned v prvních dnech našla práci v úklidové firmě.

Yarik občas vezme kytaru a s dětmi si zazpívá.
Týdny ve sklepě, k pití sníh. Ukrajinky ze zámku ve Skřivanech prožily peklo

Že nepokračuje ve své profesi, jí nevadí. „Nemám důvod si stěžovat, máte to tu teď těžké. V celé vaší historii nepřišlo tolik uprchlíků jako za posledních pár týdnů z Ukrajiny. A přesto se k nám lidi chovají super,“ konstatuje.