„Čtyři státníci, kteří si seděli pohodlně v křeslech ve Führerbau na mnichovském Königsplatzu, odevzdali Německu tři miliony sudetských Němců a skoro osmkrát sto tisíc Čechů s jejich domovy, zahubili nejlepší demokracii v Evropě a porušili veškerou úctu všech malých národů světa v Anglii,“ napsal v roce 1948 o podpisu Mnichovské dohody anglický novinář Sydney Morrell. Od března toho roku pobýval v Československu a přímo v pohraničí sledoval celý průběh sudetské krize.

Oněmi čtyřmi státníky byli německý kancléř Adolf Hitler, italský vůdce Benito Mussolini, francouzský premiér Édouard Daladier a britský ministerský předseda Neville Chamberlain.V Mnichově připojili 30. září 1938 krátce po půlnoci svůj podpis pod dokument, který vyzval Československo, aby odstoupilo Německu a postupně pak i Maďarsku a Polsku svá území obývané menšinami těchto národů. První fáze vyklízení měla začít už 1. října a skončit do desátého…

Cesta k Mnichovu

Tzv. sudetská krize se v pohraničí vystupňovala o týden dříve, ve dnech 22. a 23. září 1938. Henleinovci (příslušníci a přívrženci nacisticky orientované Sudetoněmecké strany, založené 1. října 1933 Konradem Henleinem) obsadili ve čtvrtek 22. září celý Varnsdorf a zbytek Šluknovského výběžku.

Británie a Francie v té době zesílily svůj nátlak na na Československo, aby odstoupilo své pohraničí Hitlerovi. Vláda tehdejšího československého premiéra Milana Hodži se rozhodla tomuto požadavku vyhovět, ale padla v důsledku generální stávky.

Britský premiér Neville Chamberlain se v té době už poněkolikáté sešel s Adolfem Hitlerem, aby ho ujistil, že Československo jeho požadavky nakonec splní. Hitler ho však na této schůzce, která se konala v Bad Godesbergu, překvapil sdělením, že mu to už nestačí. Kromě zvětšení vlastních územních požadavků žádal také splnění územních nároků Polska a Maďarska.

Takovému vydírání už nechtěly ustoupit ani vlády Británie a Francie. Jejich velvyslanci sdělili Československu, že za této situace mu nemohou nadále radit, aby nemobilizovalo. O den později, 23. září 1938, nová československá vláda v čele s armádním generálem Janem Syrovým také mobilizaci skutečně vyhlásila.

close Mládež Sudetoněmecké strany při prvomájové demonstraci v Liberci info Zdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, volné dílo zoom_in Mládež Sudetoněmecké strany při prvomájové demonstraci v Liberci

„Chamberlain odletěl, aby v Godesbergu Hitlerovi beze zbytku schválil, co od něho Hitler požadoval předtím v Berchtesgadenu. Ale co Hitler před několika týdny považoval za dostačující, nyní už jeho mocenské hysterii nestačilo. Politika appeasementu a opakovaného ‚try and try again‘ žalostně ztroskotala, epocha důvěřivosti skončila v Anglii přes noc. Anglie, Francie, Československo, Evropa měly jedinou volbu: buď se Hitlerově ničivé mocenské vůli podrobit, nebo se jí postavit do cesty se zbraní,“ popsal tehdejší atmosféru rakouský prozaik Stefan Zweig, který žil v té době v emigraci v Londýně.

Nešťastně šťastný jásot

V té době se ještě zdálo, že se Británie a Francie přece jen v duchu spojeneckých smluv postaví Československu po bok. „Zbrojení se nadále neutajovalo, nýbrž otevřeně demonstrovalo. Najednou se uprostřed londýnských zahrad, v Hyde Parku, v Regent's Parku a obzvláště naproti německému vyslanectví, objevili dělníci a kopali kryt pro případ hrozícího bombardování. Bylo mobilizováno loďstvo, důstojníci generálního štábu neustále létali mezi Paříží a Londýnem sem a tam, aby společně učinili poslední opatření, cizinci, kteří se chtěli včas dostat do bezpečí, brali útokem lodě do Ameriky; od roku 1914 Anglie nezažila takové prozření," psal Zweig.

Ve Francii byla situace obdobná. Dne 24. září vyhlásila tato země částečnou mobilizaci, o den později oznámila, že v případě německého útoku přijde Československu na pomoc. Československá mobilizace nadále pokračovala, stejně jako srážky s henleinovci na československo-německých hranicích.

V psychologické válce o to, kdo toto napětí vydrží déle, bohužel nakonec zvítězil Hitler, který 27. září pohrozil násilným zabráním Československa. Chamberlain mu 28. září poslal dopis, že „vše podstatné může být řešeno bez války a bez odkladu“ a současně požádal italského fašistického vůdce Benita Mussoliniho o zprostředkování dalšího jednání s Hitlerem.

Mussolini naoko vyjednal s Hitlerem 24hodinový odklad zahájení vojenských operací proti Československu. Také požádal, aby dal souhlas ke schůzce představitelů Německa, Itálie, Velké Británie a Francie – čemuž Hitler rád vyhověl.

close Československá armáda při cvičení ve 30. letech. Podobné jednotky pochodovaly k židenickým kasárnám potlačit puč info Zdroj: Wikimedia Commons, Agence de presse Meurisse, Gallica Digital Library, volné dílo zoom_in Československá armáda při cvičení ve 30. letech minulého století. V roce 1938 opakovaně mobilizovala, nakonec ale musela ustoupit bez boje

„Pak přišlo ono historické zasedání parlamentu, na němž Chamberlain oznámil, že se ještě jednou pokusil dospět k nějaké dohodě s Hitlerem, ještě jednou, potřetí, mu navrhl, že ho navštíví na kterémkoliv místě v Německu, aby zachránil těžce ohrožený mír. Odpověď na jeho návrh prý však ještě nedošla. Pak přišla uprostřed zasedání – příliš dramaticky svolaného – ona depeše, jež oznamovala Hitlerův a Mussoliniho souhlas se společnou konferencí, a v této vteřině – takřka v jediném případě v dějinách Anglie – ztratil anglický parlament nervy. Poslanci vyskočili, křičeli a tleskali, galerie burácely jásotem. Léta a léta se ten ctihodný dům neotřásal takovým výbuchem radosti jako v tomto okamžiku,“ zaznamenal tento okamžik Zweig.

Ten také konstatoval, že tento výbuch představoval strašlivou politickou chybu, neboť anglický parlament jím prozradil, že je v zájmu míru ochoten vzdát se třeba i své prestiže. „Tím byl Chamberlain již předem charakterizován jako někdo, kdo nejel do Mnichova, aby tam mír vybojoval, nýbrž ho vyprosil," uvedl Zweig.

V Mnichově a po Mnichovu

Jednání v Mnichově trvalo asi osm hodin a proběhlo ve třech etapách, v poledne, odpoledne a večer. Zástupci československé strany se ho nesměli účastnit, ačkoli ve městě byli. Výsledek jim bylo oznámen v pátek 30. září po půlnoci.

Jednání v Mnichově roku 1938:

| Video: Youtube

„Když nám Chamberlain sděloval rozhodnutí, zcela nepokrytě a otráveně zíval. Daladier se díval rozpačitě do země. Když jsme se ho (Daladiera) zeptali, zda očekávají ještě nějaké vyjádření či odpověď naší vlády, mlčel a neodpovídal, tak se toho ujal jeho pobočník. Řekl zcela neomaleně a hrubě, že žádné odpovědi už od československé vlády neočekávají, že zcela samozřejmě považují dohodu za přijatou,“ popsal zmíněnou scénu další československý vyslanec Hubert Masařík.

Česká ministerská rada, které předsedal prezident republiky Edvard Beneš, přijala Mnichovskou dohodu kolem poledne 30. září, přičemž uvedla, že proti tomuto ujednání, učiněnému bez její účasti, protestuje, ale podvoluje se.

Britský premiér Neville Chamberlain se s podepsaným dokumentem vrátil do Británie, kde ho uvedl nadšenými slovy: „Věřím, že je to mír pro naši dobu.“ Mýlil se. Ústupky rozpínavost Hitlerova nacistického režimu nezastavily, ale posílily. O pouhých 11 měsíců později vypukla nejničivější válka v dějinách.