Kříže, mrtvoly, rabování. Děsivé svědectví z Mariupolu rodina zachytila v deníku

Poté, co Tanja a její rodina uprchla směrem na severovýchod do centrálního města Dnipro, řekla CNN, že ruské bombardování fakticky vymazalo Mariupol z mapy a je jen otázkou času, kdy stejný osud potká i další města na Ukrajině. 

Zaměřeno na Mariupol. Je hned několik důvodů, proč je pro Rusko tak důležitý

„Žádné město Mariupol už neexistuje, nezůstala tam ani jedna obytná budova. Z té hrůzy uprchlo už téměř devadesát procent lidí. Zůstali jen důchodci bez peněz, nemohoucí lidé nebo ti, kteří nemají auta,“ popsala Tanja realitu války ze svého dočasného, relativně bezpečného domova v Dnipru.

Děsivé zápisy z deníku

Tanja si své prožitky a hrůzné zážitky denně psala do deníku, o některé záznamy se podělila s novináři. „Tři týdny jsme se nekoupali, místo záchoda máme kbelík,“ stojí v jednom ze zápisů z podzemního krytu. Rodina opouštěla sklep jen zřídka, a to pouze v momentech nezbytně nutných k přežití, tedy když docházela voda nebo jídlo. Jednou také pomáhala pohřbívat své sousedy, které zabilo ruské dělostřelectvo, když čekali ve frontě na potraviny. 

„V našem městě najednou nebylo nic, mobilní signál, ani internetové připojení. Všechno bylo přerušeno, včetně přívodu plynu a pitné vody. Vařili jsme venku na ohni, dřevo jsme nosili z okolního parku, žádná jiná možnost přežití neexistovala. O jídlo jsme se vždy dělili se sousedy i příbuznými,“ podělil se o své svědectví Dmytro.

Oba manželé se shodli na tom, že měli pocit, jako by ruské síly záměrně útočily na skupiny civilistů, kteří čekali ve frontách na jídlo, vodu či léky. „Prostě nás chladnokrevně zabíjeli. Když jsme se začali shromažďovat, začali střílet,“ řekla Tanja.

Rabování se stalo způsobem přežití

Jeden ze zápisů také vykresluje jedenáctý den ruské invaze (6. března): „Začal tvrdý útok. Střílelo se ze všeho a odevšad. Opět došlo k ostřelování civilních budov. Není tu ani jeden funkční obchod s potravinami, všechny zůstaly otevřené a lidé si odtud odnášejí vše, co v nich zbylo: tašky, kartony, vitamíny. Rabování se stalo způsobem přežití.“

Dmytro nicméně trvá na tom, že kvůli dění na Ukrajině nelze uplatňovat kolektivní vinu. Z toho, co se děje v jeho zemi, neviní ruské občany. Vůbec ale nechápe, proč Putin stále útočí na obyčejné lidi. „Proč vojáci neustále míří na civilisty? Kvůli čemu?“ 

Černý humor realitou

Během prvních dnů válečného konfliktu manželé ještě žertovali. Říkali si, že kdyby jim došlo jídlo, mohu chytat a jíst holuby. „Na začátku to byl jen takový vtípek. Abychom se najedli, zabijeme holuba,“ řekl Dmytro CNN. Podle něj se však vtip stal krutou realitou, v Mariupolu už navíc téměř žádní holubi nejsou, jen pár z nich přežilo neustálé ruské ostřelování. 

Rusko brání evakuaci z Mariupolu, tvrdí Ukrajina. Odejít chce sto tisíc lidí

Nedostatek jídla ve zničeném městě děsí Dmytra nejvíce. Má totiž strach o své rodiče a příbuzné. „Vůbec nevím, jak to přežijí, protože tam už opravdu není žádné jídlo. Můj otec mi řekl, že mají zásoby tak maximálně na týden,“ sdělil se slzami v očích. Každý den tak Dmytro žije v obrovském strachu, že už své rodiče nikdy neuslyší ani neuvidí. Snaží se proto žít doslova ze dne na den. „Dnes žijeme, zítra možná nebudeme, nikdo z nás vůbec neví, co bude,“ dodal.

Dřevěné tyče jako kříže i mrtvá těla

Dmytro také popsal hrozivou realitu zničeného města, když musel jednoho dne vyjít ze sklepa pro jídlo a vodu. Všude kolem byly hromady křížů, vyrobené ze dvou dřevěných tyčí, které označovaly čerstvé hroby obětí války v obytných čtvrtích. On sám také při pohřbívání několikrát pomáhal. „Pohřbívali jsme lidi na jejich zahradách, na terasách. Požádali nás o to vždy sousedé. Pomáhali jsme kopat hroby pro jejich syny, pro jejich děti,“ řekl. 

Ani jemu se ostřelování nevyhnulo, několikrát sám málem přišel o život. Například když stál ve frontě na vodu a před něj dopadla bomba, která zabila tři lidi. Jeho děsivé vyprávění doplnila i Tanja. „Pomáhali jsme posbírat spoustu mrtvých těl, dávali jsme je buď do příkopů nebo do vybombardovaných budov. Někteří lidé své mrtvé příbuzné odváželi autem, aby je mohli pohřbít," řekla.

Každý den, který od začátku války v Mariupolu uplynul, podle ní znamenal nové oběti a další obrovské škody. „Na ulicích tečou potoky krve,“ napsala si do deníku. 

Utekli na poslední chvíli. Obléhaný Mariupol opustili poslední dva novináři

Tanja si před vypuknutím konfliktu myslela, že je na válku připravená, protože měla naspořeno poměrně dost peněz. Nyní ale říká, že měla raději více poslouchat své prarodiče, kteří jí po zkušenostech z druhé světové války říkali, aby měla vždy po ruce mouku a cukr. 

„Nevěřili jsme, že se to skutečně stane. Místo všech těch peněz a telefonů jsou důležité absolutně jiné věci. Musíte mít doma dva plné kufry baterií, svíček, zápalek, léků a ponožek. Potřebujete kufr, který vám zachrání život. My jsme neměli ani zápalky, ani svíčky. Kde je seženete, když sice máte spoustu peněz, ale ve vaše okolí nejsou žádné lékárny ani obchody?“ popsala svůj šok z válečné reality.

Vše jsme tam pohřbili

Tanja se svou rodinou nakonec rodné město opustila 18. března. Měla to štěstí a přežila. „Mariupol se stal hřbitovem našich příbuzných, přátel, sousedů, obyvatel i budov. Pohřbili jsme tam své sny, cíle, kariéry… Ztratili jsme vše, čeho jsme za léta tvrdé práce dosáhli,“ napsala do svého deníku.

Rozhodnutí opustit město a své rodiče bylo podle Dmytra opravdu mučivé. Zároveň to však byla jediná možnost, jak přežít. „Moje matka byla úplně psychicky zničená byla v totální depresi. Od začátku války seděla ve sklepě a nikam nevycházela,“ řekl CNN.

K útěku z Mariupolu Dmytra s jeho rodinou nabádal i otec. „Poslední den, kdy jsem viděl svého otce, mě prosil, ať odejdeme někam jinam. Ať z toho zla prostě utečeme. Apeloval na mě, ať vezmu svou rodinu pryč,“ popsal. Bylo to prý poprvé, co Dmytro viděl svého otce plakat.

Další noc nepřežijeme

Cesta ze zničeného města, která by normálně před válkou autem trvala tři čtvrtě hodiny, nakonec zabrala dlouhých patnáct hodin. Trasa byla plná zátarasů, obklopených ruskými vojáky. U jednoho z nich si prý Dmytro musel sundat košili, aby vojákům ukázal, že nemá vojenské nebo ukrajinské nacionalistické tetování. Manželé se také báli, že se jim Rusové nabourají do telefonů a tak raději veškeré záznamy z hrůzy posledních tří týdnů vymazali. Nechali si pouze telefonní čísla na své rodiče.

Ani velké nápisy "děti" nezabránily útoku na divadlo, dokazují satelitní snímky

Vystrašená sedmiletá dcera manželů Vlada si posteskla, že jí chybí domov. Chápe  však, proč museli s rodiči uprchnout. „Malé dítě všemu rozumí, i když o tom nemůže mluvit, protože je příliš malé. Chci, aby válka rychle skončila,“ řekla malá Vlada.

Během mnoha hodin, které reportéři CNN strávili s rodinou v jejich dočasném přístřešku v Dnipru, manželé neustále kontrolovali své telefony, aby náhodou nepromeškali hovor od svých rodičů. Než se s rodinou rozloučili, Tanje zavolala její matka, které usedavě plakala a loučila se, protože nevěřila, že přežije další noci.