Vzpurná dcera královny. Marie Amálie pobuřovala chováním i množstvím milenců

V pražské katedrále svatého Víta se nachází Královská hrobka. Poslední ostatky do ní byly vloženy v roce 1804. Patřily jedné z dcer Marie Terezie, Marii Amálií, která v Praze prožila poslední roky života. Nuceně. Do Vídně totiž nesměla. Tak moc se pohádala s matkou a tak velmi se nesnášela s bratrem Josefem II., že i když ji postupující napoleonská vojska, která počátkem devatenáctého století dobývala Evropu, vyhnala z vévodství, nebylo jí dovoleno vrátit se do rodného města. Musela tak vzít za vděk Prahou, ke které nikdy neměla bližší vztah.

Tvrdý pád Marie Alžběty. Sličnou koketu znetvořila nemoc, strašila okolí

Do české metropole dorazila tehdy šestapadesátiletá Marie Amálie, které se v rodině říkalo pouze Amálie, s podlomeným zdravím. V roce 1802 už ničím nepřipomínala tu svéhlavou a krásnou ženu, kterou kdysi byla. Neblahé následky tvrdé sňatkové politiky Marie Terezie, které se projevily v soukromých životech téměř všech jejích potomků, u Amálie dosáhly vrcholu. Částečně proto, že to vyplývalo z její povahy a částečně proto, aby se pomstila matce. Amálie začala po nucených vdavcích vést extrémně výstřední život. Deník přináší další díl seriálu o potomcích Marie Terezie.

Nemilované dítě

Marie Amálie se narodila v roce 1746. Byla v pořadí osmým dítětem, které Marie Terezie přivedla na svět, ovšem do doby, než se narodila, dva starší sourozenci zemřeli. Přesto, že jako dítě panovnice měla odjakživa k dispozici veškerý dostupný přepych, její dětství nebylo z nejšťastnějších. Mezi houfem sourozenců bylo těžké vydobýt si pozici miláčka rodičů - a i když se to některým z dětí povedlo, Amálie mezi ně nepatřila. „Zejména její vztah s matkou byl od počátku komplikovaný. Marie Terezie zřejmě všechny své děti milovala, ale nenašla způsob, jak svou lásku k nim projevit. Navíc Amálie od matky slýchala buď kritiku, nebo byla porovnávána s ostatními sestrami," připomíná kniha In Destiny's Hands: Five Tragic Rulers, Children of Maria Theresa od Justina C. Vovka.

Kritiky si Amálie vyslechla poměrně dost. Mezi sourozenci totiž jako dítě ničím zvlášť nevynikala - ani krásou, ani inteligencí, ani poslušností. Matka proto vždy upřednostňovala její sestry. A když se navíc ukázalo, že Amálie je poměrně svéhlavá a má daleko do tiché, všechny příkazy poslušně plnící dívky, jakou z ní chtěla panovnice mít, její cesta k jakémukoliv uznání byla nadobro zavřená.

Syn Marie Terezie Karel Josef: Matka mu vybrala ošklivku, před sňatkem zemřel

Pak ale Amálie začala dospívat, a pochvaly, které od matky k její osobě nikdy nesměřovaly, začaly náhle přilétat odjinud. „Z Amálie vyrostla oblíbená členka vídeňské společnosti. Na dvoře doslova zazářila. Mnozí princové a šlechtici ze zahraničí, kteří přijížděli do Vídně na návštěvy, z města odcházeli okouzleni Amáliiným šarmem. A tak se stalo, že z Amálie vyrostla velmi žádoucí nevěsta," uvádí kniha In Destiny's Hands: Five Tragic Rulers, Children of Maria Theresa. Amálie opravdu prošla proměnou jak z pohádky o ošlivém kačátku. Její současníci ji pisovali jako mladou ženu s krásnou postavou i tváří a mimořádně milou povahou.

Nejhorší manžel

Mezi muže, které Marie Amálie okouzlila, se brzy zařadil i vévoda Karl von Zweibrücken. Neváhal a požádal o její ruku. City byly vzájemné. „Amálie byla do kultivovaného a hezkého vévodu hluboce zamilovaná a zapřísáhla matku, aby sňatek povolila. Věřila totiž, že má stejně jako její starší sestra Marie Kristina právo na manželství z lásky," zmiňuje kniha In Destiny's Hands: Five Tragic Rulers, Children of Maria Theresa. Marie Kristina, v rodině přezdívaná Mimi, totiž byla oblíbeným dítětem Marie Terezie a matka jí povolila vdát se za muže, kterého si Mimi sama vybrala a kterého milovala.

Jenže Amálie se podobného štěstí nedočkala. Její postavení v matčiných očích zdaleka nebylo takové, jako postavení Mimi. Navíc Marie Terezie potřebovala sňatky svých dětí zajišťovat spojenectví s okolitými zeměmi, ve sňatkové politice byla mimořádně úspěšná a nemínila s ní kvůli své nejméně milované dceři Amálii přestat. „Panovnice rozhodla, že Marie Amálie i její mladší sestra Marie Karolína budou provdány za muže z rodu Bourbonů. Předpokladem bylo, že sebevědomé arcivévodkyně se provdají za méně nadané boubonské manžely, kteří vládnou vévodstvím na Apeninském poloostrově, a habsburská monarchie tak posílí svůj vliv v Itálií," zmiňuje server Deutsche Biographie.

A tak Marie Terezie žádost o ruku své dcery od Karla von Zweibrückena v roce 1769 odmítla a zděšené třiadvacetileté mladé ženě oznámila, že se ještě téhož roku provdá za parmského vévodu Ferdinanda. Amálie byla zdrcená. Zuřila, co jí síly stačily. „Její hněv, že se má provdat za muže, kterého nejenže nemiluje, ale navíc vůbec nezná, byl obrovský. Jenže její matka byla panovnicí, hlavou celé habsburské monarchie a myšlenka, že by dcera neposlechla její příkaz, byla nemyslitelná," připomíná kniha In Destiny's Hands: Five Tragic Rulers, Children of Maria Theresa, která se osudu Marie Amálie věnuje podrobně.

Marie Kristina: Nejoblíbenější dcera Marie Terezie prožila románek se švagrovou

Jestliže do oznámení zásnub Amálie a Ferdinanda Parmského byla mezi Marii Terezii a její dcerou Amálii alespoň trocha lásky, teď se z Amáliina srdce jakákoliv náklonnost k matce zcela vytratila. Vše ještě pro rozzlobenou Amálii zhoršil její starší bratr Josef II., příští panovník, se kterým už beztak neměla dobré vztahy. „Josef II. se velmi neohrabaně snažil Amálii nadchnout pro domluvený sňatek. A tak jí řekl, že pokud už kvůli ničemu jinému, on bude vždy sňatek s Ferdinandem podporovat proto, že jeho první manželka, Isabella Parmská, kterou hluboce miloval a která zemřela před několika lety, byla Ferdinandovou sestrou," zmiňuje publikace In Destiny's Hands: Five Tragic Rulers, Children of Maria Theresa.

Amálie se za Ferdinanda v zastoupení provdala v červenci 1769 ve Vídni, a hned po sňatku se vydala na cestu do Parmy. S sebou vezla nejen zlomené srdce a zlost na matku, ale také dopis od Marie Terezie, ve kterém jí panovnice připomínala, jak se má chovat. Když Amálie dorazila do Parmy, to, co tam našla, předčilo její nejhorší noční můry. O pět let mladší Ferdinand byl nejen ošklivý, bez vychování, ale povahově byl někde zcela jinde než Amálie. „Vévoda Ferdinand byl ve skutečnosti zcela odlišný od toho, jak byl vykreslen Marii Terezii a její dceři. Do vzdělaného a kultivovaného muže měl daleko. Ukázalo se, že jde o prostoduchého, nepříliš inteligentního chlapce, který rád trávil čas se spodinou," uvedla historička Catherine Mary Bearneová.

Amálii tak nic netěšily bouřlivé oslavy jejího příjezdu. A to ji ještě čekalo nemilé překvapení v manželském loži. „Zděšení Marie Amálie se dá snadno pochopit. Nejdříve se musela vzdát životní lásky z politických důvodů. A v Parmě pak našla manžela, který měl ke všemu ostatnímu ještě potíže s manželskými povinnostmi. Manželství bylo poprvé naplněno až tři měsíce po sňatku, a to ještě francouzský král Ludvík XV., který byl Ferdinandovým strýcem, musel svému synovci posílat v tomto ohledu dopisy plné rad, aby se to alespoň po třech měsících konečně podařilo," shrnuje web Istituto della Enciclopedia Italiana.

Raději budu vládnout sama

První chvíle v Parmě byly pro Amálii mimořádně nešťastné. Jakoby nestačil odpuzující manžel, Amálii trápila i její společenská prestiž. „Titul parmské vévodkyně pro ni vlastně znamenal degradaci. Novopečené vévodkyni, zvyklé na velkolepost vídeňského dvora, navíc připadalo nové působiště jako maloměsto," zmiňuje kniha In Destiny's Hands: Five Tragic Rulers, Children of Maria Theresa.

Starosti měla i Marie Terezie. I habsburská panovnice pochopila, že manžel Amálie je zcela nepoužitelný. Marie Terezie brzy ke svému zděšení zjistila, že Amálie se rozhodla v nešťastném manželství zařídit podle svého - a zcela jinak, než si Marie Terezie představovala. „Amálie z pohledu Marie Terezie absolutně nepochopila poslání, které měla a které vyžadovalo velkou dávku taktu. Tedy citlivě a nenápadně usměrňovat svého manžela vstříc tomu, co bude vyhovovat Habsburské říši. Marie Amálie místo toho začala manžela ponižovat, kde mohla," zmiňuje server Deutsche Biographie.

Josef II. to schytával ze všech stran. Musel si vzít ženu, která se mu hnusila

Amálie se opravdu po několika měsících nešťastného manželství rozhodla, že poprvé v životě vezme osud do svých rukou a už nebude ustupovat přáním ostatních a už vůbec ne své nenáviděné matky. Místo, aby byla pokornou manželkou, jak ji Marie Terezie celý život vtloukala do hlavy, usmyslela si, že se stane neomezenou parmskou vládkyní a manžela zcela odstaví od moci. „Rozhodně jí na to nechyběla politická dovednost a charakterová nezávislost. Její manžel, náboženský fanatik ponořený do svých zálib, se jí navíc bál, a to dostatečně na to, aby jí v ničem nebránil a ve všem ustoupil," web Istituto della Enciclopedia Italiana.

Amálie se zkrátka rozhodla, že bude v Parmě vládnout sama. V tomto plánu jí nezastavilo ani to, když v roce 1770 otěhotněla. Naopak, mateřství její touhu ještě posílilo. Péče o děti jí k jejímu překvapení naplňovala, zároveň si ale usmyslela, že je vychová ke svému obrazu. Zároveň jí mateřství v jistém smyslu zjemnilo, začala se více zajímat o své poddané, a ti, byť ji zpočátku příliš v oblibě neměli a přezdívali jí La Signora (Panička), k ní začali pociťovat obdiv. To vše bylo pro Amálii signálem, že myšlenka stát se samovládkyní, je přesně to pravé ořechové.

Skandální vévodkyně

Amálie v Parmě začala hýbat zákulisními šachy. Postupně vyměňovala manželovy rádce a dostávala pod kontrolu parmskou šlechtu. Její počínání vzbudilo odbor nejen na dvoře Marie Terezie, ale také u Bourbonů - na dvorech v Paříži, a také u příbuzných jejího manžela v Madridu. Aby manželka vévody sama řídila zemi, to bylo v dané době neslýchané a muži na trůnech okolních zemí měli výstředního chování Marie Amálie tak akorát dost.

Amálie navíc nevyvolávala skandály jen v politice. Její společenské chování mnozí, včetně její matky a sourozenců, odsuzovali ještě více. „Amálie pohrdala etiketou, bavila se lovem a až neslušně si užívala nejrůznější večírky a také společnost mužských strážných z paláce," zmiňuje web Istituto della Enciclopedia Italiana.

Zjednodušeně řečeno, parmská vévodkyně střídala milence jako ponožky. A nijak se tím netajila. „V jisté chvíli například nahradila většinu svých dvorních dam sličnými mladými muži, které překřtila na Královské bodyguardy," upozorňuje kniha In Destiny's Hands: Five Tragic Rulers, Children of Maria Theresa.

Smutný osud nejstarší dcery Marie Terezie: Poslední pomazání přijala již v mládí

Marie Terezie byla z dceřina chování zděšená. Ještě stále se pokoušela dceru usměrňovat, posílala jí dopisy plné rad, jak se má chovat. „Arcivévodkyně jí připomínala, že se musí chovat jako správná manželka, tedy být nablízku Ferdinandovi, nezneužívat to, že se jí manžel bojí, a také apelovala na to, aby Amálie pamatovala, že nesmí zasahovat do vlády a správy vévodství, má být uctivá k ministrům, dávat si pozor na jazyk, šetřit, a projevovat úctu na veřejnosti politickým rádcům manžela," zmiňuje web Istituto della Enciclopedia Italiana. Marie Terezie dokonce do Parmy vyslala kancléře Franze von Knebela, aby Amálii uzemnil. Marně. Doby, kdy se Amálie podvolovala matčiným přáním, skončily.

Vše nakonec vyvrcholilo ve chvíli, kdy v roce 1771 Amálie pobuřujícím způsobem vyhodila ze dvora ministra Guillaume Du Tillota, nejbližšího poradce svého manžela, který na parmský dvůr vnášel silný francouzský vliv a se kterým se od počátku nesnášela. Ne, že by Marii Terezii nějak vadil Tillotův odchod, Amálie se k němu ovšem zachovala tak nepříjemně, že rozzlobila francouzské i španělské vládce a tím způsobila Marii Terezii komplikace. „Habsburská panovnice byla vším tak pobouřena, že styk s dcerou nadobro přerušila, přestala jí psát, a stejně tak Amálii vracela její dopisy neotevřené," připomíná server Deutsche Biographie. Marie Terezie také zakázala svým ostatním dětem, aby nadále udržovaly s Amálii kontakt. Většina poslechla, tajně Amálii nadále psaly jen sestry Marie Karolína a Marie Antoinetta.

Amálie si z definitivního rozkolu s matkou nic moc nedělala. O několik let později se sice pokusila usmířit, ale nadále odmítala se podvolit matčiným přáním ohledně jejího chování a tak už spolu nikdy víc nemluvily. Jinak si ale mohla vychutnat vítězství. Manžel Ferdinand, se kterým žili odděleně a setkávali se občasně jen kvůli plození následníků, kterých měli nakonec sedm, jí v ničem nebránil, a ona, po dosazení nového ministra na místo du Tillota, se opravdu stala v Parmě neomezenou vládkyní.

Smrt ve vyhnanství

Výstřední parmské vévodkyni Amálii ale nakonec osud nedopřál šťastný konec. I těžce vydobytou vládu v Parmě si příliš neužila. Nejdříve se sice snažila zemi reformovat, ale poté, co vyschly zdroje a přísun peněz od matky, se postupně dostala Parma do krize. Část jejich dětí zemřela v nízkém věku a už ani zástupy milenců jí nečinily potěšení. Když jí navštívila mladší sestra Marie Karolína, v době, kdy nastaly pokusy o jisté usmíření s Marií Terezií, Karolína matce po návštěvě referovala, že veškerý půvab Marie Amálie se někam vytratil.

Tchýně Marie Terezie: její sňatek mnozí odsuzovali, syn ji později bodl do zad

Zatrpknuté parmské vévodkyni nakonec poslední ránu zasadila Velká francouzská revoluce. Nejdříve jí psychicky zdrtila poprava její mladší sestry Marie Antoinetty, která patřila k těm málo sourozencům, se kterými si Marie Amálie rozuměla. Když se pak do popředí ve Francii dostal Napoleon a Francie začala vojensky expandovat, za oběť napoleonským vojskům padla i Parma. „Vévodství bylo v roce 1800 vojensky obsazeno Francií, a Ferdinand, který byl formálně hlavou státu, i když reálně vládla Amálie, byl přinucen o rok později k podepsání ponižující smlouvy. Tou de facto přišel o veškerou moc v Parmě, vzdal se státu v Napoleonův prospěch," uvádí web Istituto della Enciclopedia Italiana.

Amálie žila v Parmě, která jí už nepatřila, do roku 1802, kdy Ferdinand za záhadných okolností zemřel - údajně byl otráven. Po smrti manžela Francouzi Amálii z Parmy doslova vyhnali. Dcera Marie Terezie se rozhodla vrátit do rodné země. Jenže přestože už nežila ani její matka, ani starší bratr Josef II., se kterým se neměli v lásce, ve Vídni nadále nebyla kvůli bývalému rozkolu s rodinou a skándálnímu životu vítaná. Na radu těch blízkých, kteří jí zbývali, se nakonec přestěhovala do Prahy, a s tímto místem už souhlasil i tehdejší panovník říše, její synovec František.

V Praze psychicky i fyzicky zlomená a nemocná Amálie žila dva roky, její rezidencí se stal Pražský hrad. Tedy, spíše živořila, než žila. Žena, které osud připravil těžký úděl, už neměla na to, dál se prát se životem. Zemřela v červnu 1804 a tělo bylo pohřbeno ve svatovítské katedrále. Mimochodem, hrob Marie Amálie se v tamní Královské kryptě nachází dodnes. Jeho část ale chybí - konkrétně srdce. To bylo nakonec přemístěno do Vídně, aby se Marie Amálie alespoň symbolicky vrátila domů, do města, ze kterého se zlomeným srdcem odjížděla jako třiadvacetiletá nevěsta, provdaná proti své vůli.