Legendární loupežník, známý v Česku zejména z televizního seriálu Slavné historky zbojnické, se narodil – pravděpodobně na podzim roku 1779 – jako Johannes Bückler v německé vesnici Miehlen.

Přezdívku Schinderhannes, tedy něco jako Jeník Ras, získal už jako dítě kvůli profesi svého otce, který byl v rodné obci pohodným, a údajně ji nenáviděl. Pohodní totiž patřili kvůli svému zapáchajícímu řemeslu (likvidaci zvířecích mršin) k nejméně uznávaným profesím. V Německu se jim lidově říkalo také „flayeři“ podle zastaralého výrazu „flay“ pro kůže, protože stahovali mrtvá zvířata z kůže, kterou v některých případech dále zpracovávali – česky bychom je tedy označili asi jako koželuhy.

Bojovník proti okupantům? Spíš raubíř

Evropa těch časů byla zbídačená, vyhladovělá a rozvrácená válečnými konflikty a státní moc téměř nefungovala, zvláště ne na venkově. O Německu to platilo ještě více než o jiných zemích, neboť velkou část jeho území v té době okupovala francouzská armáda.

„Za Schinderhannesova života vládl hlad a hořká bída. Loupežnictví bylo v té době velmi rozšířené a nepřestalo ani po jeho smrti,“ napsala o slavném loupežníkovi pro německé Regionální dějiny autorka Sonja Glaabová.

Lidová tradice Jana Jiřího Grasela obestřela aurou sympatického rošťáka, ve skutečnosti však šlo o surového vraha:

Ještě během 19. století se tak o Schinderhannesovi vytvořil mýtus, dělající z něj vznešeného lupiče, který bohatým bral a chudým dával, a ušlechtilého bojovníka za svobodu, který se bouřil proti svévolné francouzské nadvládě. Tento mýtus, vyplývající z tehdejších sociálních, ekonomických a politických podmínek, byl typický pro řadu dobových raubířů, ale prakticky vždy byl odtržen od reality. A to i ve Schinderhannesově případě.

„Lidové báchorky líčí Hannese jako správného chlapa, existují příběhy o tom, jak oklamal četníky. Lidé to rádi slyší, ale takové historky se prostě vzdalují od skutečnosti,“ uvádí ředitel muzea Hunsrück v Simmernu Fritz Schellack.

Lupičem od dětství

Budoucí loupežník už od mládí musel s rodiči poměrně hodně cestovat, protože jeho otec si často „přivydělával“ i drobnými krádežemi, a pak prchal z místa na místo.

close Legendární německý loupežník Johannes Bückler zvaný Schinderhannes (tedy něco jako Jeník Ras) info Zdroj: Wikimedia Commons, Karl Matthias Ernst (1758-1830), Hunsrückmuseum, volné dílo zoom_in Legendární německý loupežník Johannes Bückler zvaný Schinderhannes (tedy něco jako Jeník Ras)

Sám Johannes se začal v Bärenbachu učit na truhláře, ale skončil poté, co svému mistrovi ukradl telecí a hovězí kůže. Byl názoru, že má na tyto usně podle řemeslnických zvyklostí nárok, ale mistr to viděl jinak a věc udal. Bückler skončil poprvé u soudu, který mu jako trest vyměřil veřejný výprask 25 ran holí. Tento drsný a ponižující zážitek samozřejmě mladíka v tehdejší „lepší společnosti“ stigmatizoval a nikdo ho už do učení nechtěl. Chvíli se ještě živil řemeslem svého otce, tedy jako pomocník v rasovnách v Sobernheimu a znovu v Bärenbachu, ale rychle došel k závěru, že tahle práce není pro něj.

Čím je pro Čechy hrdý obhájce chodských práv Kozina, tím je pro Slováky Juraj Jánošík:

A protože mu ani přes jeho mládí a neradostné podmínky, do nichž se narodil, nechyběla podnikavost a vůdčí schopnosti, dal se dohromady s dalšími dvěma mladíky a začali krást dobytek. V noci odehnali vybrané kusy z pastviny a na druhý den je v nějaké jiné obci prodali. Tenhle způsob podnikání jim ale nemohl vydržet dlouho. Lidé si jich poměrně brzy všimli, udali je a Schinderhannes byl ve svých asi 16 letech (v roce 1796) poprvé uvězněn. Trest si odpykával v káznici v Simmernu.

Věznice té doby však byly přeplněné a pořádek se v nich nedal udržet, Bückler tak mohl poměrně rychle uprchnout.

Po útěku už se o poctivý život nepokoušel – zkontaktoval se s lidmi stojícími v té době už mimo zákon, konkrétně s lupičskou bandou řádící v německém pohoří Hunsrück, ke které se dostal přes své přátelství s profesionálním zlodějem Jakobem Finkem, známým jako Zrzavý Fink.

V čele lupičské tlupy

Banda, v níž převzal velení, se dopouštěla loupeží i vyděračství spojeného s požadováním výpalného. Operovala nejen v pohoří, ale také podél řeky Mosely, v Severní Falci, nebo naopak na jihu Německa ve Wieslochu a podle některých pramenů se občas podívala i do českých pohraničních hvozdů. Popularitu u širokých německých vrstev jí zajistilo to, že se opravdu často zaměřovala na místa pod francouzskou okupační správou a škodila okupantům, kromě toho ale přepadala také majetnější německé podnikatele a zvláště pak Židy.

Podobně jako u jiných tlup ani ta Schinderhannesova neměla pevnou strukturu. Lupiči se dali dohromady před každou jednotlivou akcí a pak se zase rozešli. Celkem se Schinderhannesových nájezdů účastnilo až 94 spolupachatelů.

Zbojník Ondráš z Janovic podobně jako Jánošík inspiroval nejen lidovou kulturu, ale i mnohé slavné umělce:

Nejvážnějším zločinem přičítaným Schinderhannesovi je vražda, jíž se měl zúčastnit v lednu 1800 v Ortzweileru. Podle některých pramenů šlo o pomstu člena jeho bandy za nevěru jeho partnerky, podle jiných o loupež, která se zvrtla. V každém případě pak uprchl na pravý břeh Rýna, který už nespadal pod Francouze.

„Zpočátku mohl páchat své zločiny z chudoby, aby měl pár louisdorů navíc, a nikoho při tom nezraňoval. Později se však jeho jednání začalo vyznačovat vysokou mírou brutality,“ popisuje Schinderhannesovo chování německá televize SWR.

Kolem roku 1800 se Schinderhannes setkal s Juliane Blasiovou, která jej doprovázela až do jeho smrti – někdy dokonce v mužském oblečení – a porodila mu dvě děti.

Proces s loupežníkem

Poslední svůj zločin spáchal slavný loupežník údajně 20. března 1802 v Monforteru a 31. května téhož roku byl poblíž Wolfenhausenu zatčen. Žádal, aby ho nevydávali Francouzům, ale úřady mu nevyhověly. Francouzi jej poté uvěznili ve věži v Mohuči až do procesu před zvlášť ustaveným soudem v kurfiřtském paláci.

Slavné chodské povstání proběhlo trochu jinak, než jak je líčili Alois Jirásek a Jindřich Šimon Baar:

Spolu s ním byla zatčena i jeho láska Juliane, která mu právě v tom roce porodila syna Franze Wilhelma. Později byla odsouzena ke dvěma letům vězení.

Vyšetřování Schinderhannesových zločinů trvalo 16 měsíců a zahrnovalo několik desítek výslechů. Loupežník nezapíral, naopak velmi obsáhle vypovídal, takže se z výslechových protokolů dala sestavit jeho autobiografie. Od začátku se snažil vykreslit sám sebe jako oběť svých nepříznivých sociálních poměrů, ale to mu u neoblomných soudců nepomohlo.

Nakonec byl obviněn z více než 200 trestných činů, zejména krádeží, ale nechyběly ani loupeže, vydírání a vraždy. Žádný z jeho zločinů nepřinesl jakýkoli prospěch chudým, jak se tradovalo.

Poprava se stala senzací

Soud pro jeho obhajobu porozumění nenašel a 20. listopadu 1803 jej odsoudil k trestu smrti stětím. Rozsudek byl vykonán o den později v Mohuči na břehu Rýna, v místech, kde se nachází dnešní park Volkspark Mainz. Spolu se Schinderhannesem skončilo pod gilotinou dalších 19 lupičů. Popravy se zúčastnilo až 30 tisíc přihlížejících. Právě kvůli obrovskému davu byla gilotina postavena až za hradbami, přímo před novou městskou branou.

close Život Johanna Bücklera alias Schinderhannese vyhasl dne 21. listopadu 1803 na popravišti v Mohuči. Dobová dřevorytina neznámého autora zachycuje právě jeho popravu info Zdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, volné dílo zoom_in Život Johanna Bücklera alias Schinderhannese vyhasl dne 21. listopadu 1803 na popravišti v Mohuči. Dobová dřevorytina neznámého autora zachycuje právě jeho popravu

Podobu Schinderhannese i všech členů jeho tlupy zachytil tehdy na svých kresbách a mědirytinách malíř Matthias Ernst, který jejich kopie prodával přímo během popravy přihlížejícím jako suvenýry. Lékařská společnost prováděla hned po popravě se setnutými těly pokusy, zda těla reagují po přiložení na uťatou hlavu.

„Schinderhannes je dodnes jedním z nejoblíbenějších lupičů v Německu a jeho jméno je součástí našeho každodenního života. Nebyl to však žádný Robin Hood, ale lupič a vrah, který své zločiny spáchal čistě z vlastního zájmu,“ uzavřela své povídání o lupiči televize SWR.